V případě inscenací Jana Nebeského se lze jistot dobrat jen málokdy. Může to být dobrodružné, může to být překvapivé a může to být také docela únavné. Což je bohužel případ větší části Pomocníka Walsera. Lze celkem snadno odečíst, že se tu mozaikovitě a roztříštěně zobrazuje těžký, ba dokonce tragický úděl umělce - bytostného outsidera v racionálním světě (a kdo to neodečte z představení, může si to hezky přehledně přečíst v programu), jenže to samo o sobě na přesvědčivou inscenaci nestačí. Dění na scéně se rozpadá do řady hodně nevyrovnaných duet, jimž dominuje dlouhý hovor měšťácky spořádaného organizátora literárního čtení s pozvaným spisovatelem, který vyhlíží, mluví a taky páchne jako bezdomovec. Spisovatel (tedy sám Robert Walser) zpočátku působí jako úplně směšná, nanicovatá a trapná figurka, a jeho hostitel jako rozumný muž, postupně se to však - což věru není těžké odhadnout - začíná obracet...
Jenže významy nevýznamy, stejně je z toho spíš přímočarý herecký souboj Davida Prachaře se Sašou Rašilovem, místy vtipný, častěji však prázdný a rozvleklý. Dojem z představení naštěstí částečně napraví (ale opravdu jen částečně) silná závěrečná scéna. V té se mladý Walser (ano, časové i jiné linie jsou hodně zpřeházené) vrací po mnoha letech domů, dožaduje se pozornosti, vypráví o sobě a zpovídá se otci, ten se ovšem zaujatě věnuje biedermeierovsky spořádané snídani a svého syna vůbec nevnímá. Otce přitom hraje stejně jako onoho literárního organizátora David Prachař, takže vlastně obě figury splývají do jediné postavy.
Pár dní po dosti nešťastném závěru PDFNJ (o něm píšeme a diskutujeme jinde, hlavně tady a tady) tak znovu došlo na Roberta Walsera - a bohužel to znovu nebyla žádná výhra. I když se Nebeského inscenace - a tím se pro změnu dostávám k diskusi o tom, jak je užitečné vozit do Prahy průměrné německojazyčné divadlo - přece jen pohybuje ve vyšší váhové kategorii než rozbředle laskaví švýcarští ländeři.
Více informací o inscenaci zde
Jenže významy nevýznamy, stejně je z toho spíš přímočarý herecký souboj Davida Prachaře se Sašou Rašilovem, místy vtipný, častěji však prázdný a rozvleklý. Dojem z představení naštěstí částečně napraví (ale opravdu jen částečně) silná závěrečná scéna. V té se mladý Walser (ano, časové i jiné linie jsou hodně zpřeházené) vrací po mnoha letech domů, dožaduje se pozornosti, vypráví o sobě a zpovídá se otci, ten se ovšem zaujatě věnuje biedermeierovsky spořádané snídani a svého syna vůbec nevnímá. Otce přitom hraje stejně jako onoho literárního organizátora David Prachař, takže vlastně obě figury splývají do jediné postavy.
Pár dní po dosti nešťastném závěru PDFNJ (o něm píšeme a diskutujeme jinde, hlavně tady a tady) tak znovu došlo na Roberta Walsera - a bohužel to znovu nebyla žádná výhra. I když se Nebeského inscenace - a tím se pro změnu dostávám k diskusi o tom, jak je užitečné vozit do Prahy průměrné německojazyčné divadlo - přece jen pohybuje ve vyšší váhové kategorii než rozbředle laskaví švýcarští ländeři.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme