Mikulka: Proměna (Švandovo divadlo)

Při sledování Proměny se mi připomněla dávná historka o profesovi matematiky, který na široké tabuli jednou rukou rovnice psal, ve druhé ruce třímal upatlanou houbu a vše napsané za sebou „v reálném čase“ mazal. Gombárova inscenace pracuje trochu podobně: v rychlém sledu nadhazuje témata, motivy i symboly, načež je vzápětí všechny zpochybní, převrátí nebo zparoduje. Kromě základní linky, která velmi volně sleduje Kafkovu povídku, dojde na křesťanskou symboliku (Řehoř je pojat jako Kristus), Kafkův vztah k otci nebo vražedné měšťáctví Řehořovy rodiny; významné jsou nejrůznější snové „závorky“, ale dějem prochází třeba i dvojice godotovských klaunů, kteří vytrvale exhibují svou homosexualitu. Předmětem ironických komentářů se stává i představení samotné. Po chvíli není možné být si čímkoli jist - a také už nic nemůže překvapit.

Jako princip to vůbec není vymyšlené špatně, otázkou ale je, čeho se při sledování takové podívané vlastně chytit. Je-li samotné sdělení zazávorkováno, zironizováno a zpochybněno až k chaosu, logicky se do popředí dostává divadlo „an sich“. A tam to vychází zhruba tak napůl. Řada výjevů, umístěných do celého prostoru jeviště (diváci sedí na jevišti), má své křiklavě groteskní kouzlo, docela sympatické jsou i drastické dějové odbočky a kotrmelce; skutečně silných divadelních momentů či obrazů však zas tolik nepřijde. Zhruba stejně tolik, jako těch, které vyznívají až moc chtěně. Ale i tak: body za zálibně zlomyslné matení diváckého očekávání rozhodně Švandovu divadlu upřít nelze. Kdo si to v kamenných divadlech troufne…

Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla 5. 6 v Lidových novinách