Mikulka: Horáková, Gottwald (Západočeské divadlo Cheb)

Vy jste to s tím komunismem mysleli doopravdy?!

Přijet na představení Horáková, Gottwald metrem oblepeným eurovolebními plakáty s usměvavými komunisty je podivný zážitek. Při hledání odpovědi na otázku, proč a pro koho tuhle deset let starou hru vlastně hrát, ale zvlášť moc nepomůže. Možná spíš naopak, dnešní komunisté, jakkoli odpudiví, jsou zkrátka cosi trochu jiného (a jinak nebezpečného) než ti, o kterých píše Karel Steigerwald. Poslankyně Semelová je v dnešní situaci - naštěstí - pouhý exot, jakého je asi nejlépe nechat jednoduše vyžvanit - ať už si je její žvanění na téma Gottwald (které chebská inscenace aktualizovaně cituje) jak chce prolhané a jak chce ohyzdné. Tak už to holt u extremistů bývá, bez toho by to konec konců nebyli žádní extremisté. 

Čímž se dostáváme k divadlu: vtip a síla Steigerwaldovy hry spočívá v tom, že Gottwalda na vrcholu moci, a v jeho osobě i komunisty jako takové, předvádí z méně obvyklého úhlu: jako vyděšené nýmandy, kteří se bojí víc sami sebe navzájem, než svých třídních nepřátel. Není to žádný nový objev (Mňačko se na Gottwalda takhle podíval už koncem šedesátých let) a vlastně přitom ani tak úplně nezáleží na tom, jak přesně vše odpovídá historickým reáliím. Podstatnější je, že tahle hra nadčasově vystihuje trapnou banalitu, s jakou se ve vražedná monstra mění osoby veskrze průměrné, sentimentální, nepříliš statečné a také nepříliš inteligentní, byť třeba plebejsky vychytralé. Tím, že se Steigerwald dívá na komunismus skrze lidi tohoto ražení, odmítá nejen oblíbenou hru na „pokaženou správnou myšlenku“, ale i její vznešenou a jaksi důstojně krutou variantu „byli ochotni brodit se za svým ideálem třeba i krví“. K čemuž přihazuje nadčasovou postavu užitečného idiota (zde v konkrétní podobě E. F. Buriana), který lidem jako Gottwald pomáhá - nejprve z nadšení a pak už jen ze strachu. Jistě ne náhodou právě on vysloví základní myšlenku celé hry: Gottwald a spol. nebyli žádní zbloudilí idealisté, ale „obyčejné svině“. Stále tu však jde o komunisty a jejich dobrovolné umělecko-intelektuální souputníky. Kdyby se tahle hra jmenovala Gottwald , Gottwald (nebo Gottwald, Burian), bylo by to mnohem přesnější, Milada Horáková jako jejich civilně prostý protipól je postava z divadelního hlediska až příliš jednoduchá a vlastně nezajímavá.

Ale zpět k otázce, co si dnes s takovou hrou počít na jevišti. Steigerwald totiž navzdory setrvalé čipernosti poslankyně Semelové a jí podobných začíná v takto laděných opusech působit jako bojovník, který (stejně jako Semelová) neumí opustit zákopy války dávno minulé. A nebo ještě trochu jinak: na hledání přímých zkratek nebo paralel k současnosti je Horáková, Gottwald hra příliš dobově určená, jako výchovný kousek pro ty, kteří o Horákové, Burianovi nebo Gottwaldovi nikdy neslyšeli, zas příliš komplikovaná a cynická. Tohle si v Chebu zjevně dobře uvědomovali, a tak se pokusili co nejvíce zvýraznit poklesle kabaretní rámec, do kterého Steigerwald historické události zasazuje. Což je jako základní strategie slibné, předpokládá to však schopnost položit se do věci opravdu naplno. V čemž byl kámen úrazu: ke kýženému dryáčnicky cynickému, dekadentnímu a smrťácky neurvalému kabaretu se chebští nedostali ani na dohled. Předvedli spíš jakousi estrádní nápodobu, ředěnou pramálo invenčními ilustracemi toho, co se lépe a důrazněji říká v textu. O nevalně zazpívaných pseudobudovatelských písních ani nemluvě (i když tady asi nadělal paseku přesun do relativně velkého prostoru pražského DISKu - v Chebu se totiž hraje „za oponou“). A pokud jsou kromě nenápadité a nevýrazné režie nevýrazní i herci (strejcovský Gottwald Pavla Marka jako štréblovská odmocnina, v roli EFB zas setrvale a nepřípadně mrckující Diana Toniková), co jsou platné křiklavé kostýmy, projekce nebo dekorace v podobě zvětšených „gottwaldovských“ stokorun s měnícími se tvářemi státníků. Jakkoli byly základní obrysy inscenace zřejmé, naplňovalo je divadlo spíše jen matné, jen tu a tam k potěše vstřícného pražského publika oživené osvědčenými Steigerwaldovými verbálními jedovatostmi. To však za dostatečnou odpověď na otázku, položenou v úvodu tohoto odstavce, považovat asi nelze.

Více informací o inscenaci zde