Mikulka: Heda Gablerová (Divadlo v Dlouhé)

Nebeského Hedu Gablerovou v Dlouhé jsem viděl až po jeho Noře Pod Palmovkou, tedy v opačném pořadí, než v jakém inscenace vznikly. Je to zajímavé srovnání. Téměř komiksově přepjatá stylizace se objevuje v obou případech, v Hedě je ovšem mnohem výraznější a (záměrně) odpudivější, chvílemi to až vypadá, jako by křiklavost byla sama sobě cílem.  V Noře režie pracuje s okatou ironií i s „vnějškovými“ charakterizacemi postav a jejich vztahů podstatně rafinovaněji. Heda je nicméně nesrovnatelně lepší hra než přímočaře tezovitá Nora, takže tento poněkud dryáčnický inscenační přístup snáší podstatně lépe.

Inscenace by mohla sloužit jako karikovaný katalog ibsenovských postav a vztahů: všechno je tu okázale nafouklé a křiklavě zřejmé hned na první pohled. Počínaje nesnesitelně slepicovitou tetičkou Tesmanovou, přes maloměšťácky pitomoučkého Tesmana nebo paní Elvstedovou, a konče parodií romantického hrdiny Lovborga. Slabošští muži jsou navlečeni do ženských šatů (a naopak), pokud má některý z herců tělesný nedostatek, je se zlomyslným potěšením vystaven na odiv (platí to především pro bujné pánské pupky). Snaživě a trochu křečovitě silácká Heda si udržuje od společnosti odstup pomocí skleněné stěny, ve které je jen okénko se stolem, tak trochu evokující vězeňské návštěvy (konec konců, právě tak se Heda v téhle společnosti cítí). Jinými slovy, Ibsen bez polotónů, podávaný výhradně v ostrých a co možná přeexponovaných obrazech.

Často je to groteskně zábavné, o něco méně často i jednotvárné, ale jako celek drží inscenace docela dobře. Také zásluhou velmi přesného a disciplinovaného herectví. Lucie Trmíková je jako Heda pouze první mezi rovnými, a pokud mohu soudit, byl to její nejlepší výkon, kam až mi paměť sahá, stejně tak Jan Vondráček, jenž předvádí groteskně slabošského chotě bez obvyklých manýr. Totéž platí i pro neustále pobaveně ironického, vědoucího doktora Bracka v podání Miroslava Hanuše (a jmenovat bych mohl dále). V souhrnu žádná ďábelskost, žádný žalář dusné viktoriánské morálky a tuhých společenských konvencí. Svým způsobem se tu navazuje na zdejšího Mikuláškova Viktora: umělohmotně průhledné, odporně barevné a jasně konturované banální domácí peklíčko.

více informací o inscenaci zde

Foto Bohdan Holomíček