Škorpil: Dílo (O.S. Mezery a Studio Hrdinů)

Bambuškova inscenace Jelinekové Díla má rámec teambuildingového cvičení, kterému se v alpském Kaprunu podrobuje čtveřice výše postavených manažerů. Cvičení vedou dvě podivná individua jménem Bohouš a Luboš, snad duchové, snad opravdu čerti, jak sami sebe titulují. Jeden z nich má na sobě něco kožešin, bič, ocas a chvíli i nohu (kopyto) v kýblu s betonem. Ten druhý se zas šourá v dlouhém plášti a na hlavě má helmu se zatemněným hledím, jakou mívají pracující u vysokých pecí. Zhýčkané nemakačenky z města, kteří dosud jen obdivovali krásy přírody a užívali zimních radovánek, trápí ti dva prací. Opravdivou, poctivou ruční prací, jako je třeba žehlení, stavba vysokých hrází, nebo válčení.

Dílo nelze okecat, za dílo je třeba řádně vzít a cele se mu oddat. Občas přitom někdo pravda pojde, ovšem je to smrt fortelná a (po)řádná a opravdová a poctivá. Nakonec – jak už to v pekle bývá – skončí ti čtyři máčeni a topeni v kádích, odkud marně slibují, že se polepší. Peklo nezná slitování (což - pokud se nepletu – stvrzuje recitací Vergiliových Zpěvů rolnických), a jelikož jsme vysoko v horách, skončí proradné kvarteto zmrzlé na kost v ledovci. Do toho hrají bicí (nahlas), zní smyčky (nahlas) a zpěv (nahlas), valí se dýmy (zas ne tolik) a teče voda (chvíli). A především se to vše neskutečně vleče, smysl se ztrácí ve zcela nesmyslné záplavě nejrůznějších civilních „poznámek stranou“ a komentování akcí, které na sebe nenavazují, začínají a končí bez výraznějších hran a v tempu, jež – omlouvám se – nedokážu popsat než jako pokulhávající.