Staatstheater Mainz: Hamlet
Do Hradce jsem jel v neděli ve velmi časném odpoledni, abych stihnul vybrané divadlo, přičemž jsem s trochu provinilým pocitem sledoval kolony, které uháněly opačným směrem na demonstraci. No a pak jsem to první divadlo nestihnul a na další dvě mě nepustili, protože už tam bylo moc plno a já si laxně nezarezervoval místo. Začátek festivalu jak víno. V Hradci to celé vyhlíží jaksi nenápadně profesionálněji než loni (tak přísného a nedůvěřivého vrátného v Klicperáku, to jsem teda nezažil), ale kromě toho se mi zdá, že je tu nějak méně lidí, než kolik bývalo, zvlášť když je víkend a hezky. No ale třeba to souvisí s těmi kolonami, odhaduji optimisticky.
Večerního Hamleta v nastudování Staatstheater Mainz jsem kupodivu stihnul. Do Klicperáku jsem ovšem šel trochu s obavami, hradecký festival na zahraniční činoherní hosty moc šťastnou ruku nemívá, tentokrát to skončilo milým překvapením. Inscenace to byla velmi „německá“, hodně stylizovaná, hodně výtvarná a expresivní, herecky ukázněná, používaly se masky, mikrofony, projekce, angličtina, zkrátka spousta efektní propriet a postupů, bez kterých by to dnes už jaksi nebylo ono. Celé to v rychlém tempu trvalo necelé dvě hodiny, s předlohou se režie moc nemazlila, ale svým způsobem nic podstatného nechybělo – tedy pokud příběh dánského prince zhruba znáte a umíte si jednotlivé slavné scény pospojovat svépomocí. S motivacemi a přechody od jedné ke druhé si režisér nijak zvlášť hlavu nelámal.
Velký důraz přitom režisér K.D.Schmidt položil na politickou rovinu hry, mocichtivý norský princ Fortinbras byl „přítomen“ téměř neustále. Osobně se sice na scéně neobjevil (pouze v projekci), ale svým způsobem mu patřil úplný závěr. Když se totiž po soubojovém masakru konečně vzchopil Hamletův přítel Horacio – jinak zcela letargický – a chystal se celý ten tragický příběh vyprávět světu, byl rázně utnut pomocí slavné repliky „Zbývá jen ticho!“.
(Mimochodem: v Klicperáku velmi spolehlivě pouštěli titulky. Vypadá to sice jako samozřejmost, ale zažil jsem poslední dobou v tomto ohledu takové příšernosti, že to stojí alespoň za spokojenou zmínku).
Večer se mi ještě podařilo zajít si ještě jednou do Autobufu na Kačenovu inscenaci Jacek staví dům, pro mě jeden z nejintenzivnějších divadelních zážitků loňského roku (psal jsem o ní tady a taky podrobně do SADu). Kus je to pořád silný, ale málo platné, v prosinci na promrzlém a špinavém smíchovském parkovišti měl grády o poznání větší. Nebo už to mám příliš okoukané, těžko říci. Dnes večer si půjdu obdobným způsobem ověřit Klatovo Něco za něco, takže uvidíme.
festivalové stránky zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme