Švejda: Sopranistky (Činoherní klub)

Velká Proměna začíná...

Přemýšlím, proč právě Sopranistky si Ondřej Sokol vybral jako vstupní šéfovskou inscenaci v Činoherním klubu.

1) chtěl prostor náležitě vyvětrat/provětrat
Proto titul, tolik nepodobný těm předchozím - nicméně s nepřehlédnutelným inscenačním nápřahem a energií (což dává jistý příslib).
Proto jiné pojetí prostoru - s "tribunou" diváků na jevišti a molem vybíhajícím do hlediště; jde o prostor, který má diváky jinak oslovit, více je vtáhnout do dění; bohužel, moc to nefunguje, intimnější vztah mezi jevištěm a hledištěm se nedaří příliš navodit. Možná by inscenace byla úspěšnějí v takovém "komunitnějším" Rubínu, ale kdo ví.
2) chtěl oslovit jiný typ publika
Inscenace cílí na diváky, kteří do Činoherního klubu dosud, myslím, nechodili. To je vlastně nezbytný předpoklad - má-li se divadlo už konečně odříznout od "starého dobrého Činoheráku" -, že bude muset "vyměnit diváky". Nepůjde to snadno (a je otázka, má-li se to dít radikálním řezem). Vlastně bych si tuhle inscenaci nyní dokázal spíše představit v takovém Divadle v Dlouhé (pokud by na to sebralo odvahu) - jde de facto o produkci pro dospívající mládež (o dospívající mládeži).
3) chtěl uvést, co ho baví
Cítím v inscenaci Sokolův sklon k až hyperrealistickému zobrazování reality. Proto ta uvolněná a nepřikrášlená mluva postav, proto ono prodlévání u "výseků z reality". Jiná věc je, že tyhle "výseky" nemají dostatečný dramatický potenciál, že jsou až příliš ve vleku epického vyprávění. A také, že herečkám občas není moc rozumět (nehledě na to, že se dopouštějí častých přeřeků, což je, téměř půl roku od premiéry, docela na pováženou).
Cítím v inscenaci Sokolovu zálibu v retro patině. Proto to umístění někam možná až do sedmdesátých či osmdesátých let, kdy "frčeli" Electric Light Orchestra, proto to vyprávění o "dívkách z klášterní školy", které si udělají z výletu na pěveckou soutěž parádní holčičí "jízdu", jež ovšem působí jak z jiné doby (a ne ze dneška).
A konečně: cítím z inscenace Sokolovu touhu udělat věc, "co se líbí" - která je veselá, smutná i dojemná; která má atmosféru "večírku pro holky", na který rádi po očku kouknou i páni (protože to hraje šestice "rozjívených sexy holek"). Jiná věc je, že má až příliš melodramatickou polevu, že inscenace vlastně nic moc (kromě všeobecných pravd) neříká a možná by se spíš hodila k "sousedům" ve Smečkách, do Studia DVA. Inu, s čím Sokol (v nejrůznějších zábavních mediálních produkcích) zachází, s tím také tak trochu schází. Do bulvárních vod ale Činoherní klub nehodlá kormidlovat. Nebo ano?

Premiéra 18. ledna 2019. Více informací o inscenaci zde.