Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 27.6.)

Klicperovo divadlo: Furianti

Čtvrtek byl den vynechávek, předčasných odchodů, koncertů a intenzivního poflakování. Takže zde jen o večerních Furiantech v Klicperáku.

Viděl jsem letos na festivalu dvě domácí inscenace, a obě byly založené na principu v jádru podobném: předvést klasický text v silné stylizaci, pokud možno hodně zábavně, vše okořenit dávkou ironie, ale zas ne tak moc, aby bylo popřeno tzv. „přirozené“ čtení. A potom v úplně poslední scéně nečekaně přihodit cosi hodně razantního, něco, co smysl celé inscenace de facto úplně otočí. Michal Hába se v Lakomci vyslovil k otázce vlastnictví (psal jsem o tom tady), Petr Štindl ve Furiantech k české xenofobii a neschopnosti rozumně si vládnout.



Nic proti tomu, na rozdíl od stylově čistého Lakomce však Furianti vyhlížejí poněkud upatlaně (omlouvám se za ten výraz, ale přesnější mě nenapadá), respektive jako nepříliš pronikavý soubor nápadů na téma „předvedeme zpozdilou vesnickou buranskost". Teplákovky, růžové legíny, učitelovy hipísácké košile, hasičské a myslivecké uniformy, hrací automat, kazeťák s Argemou, mládež souložící za zídkou – nepohybně to měl být obraz stavu celé společnosti, jenže co s tím, když zůstalo u jednotlivostí a banálně vnějškových znaků, použitých způsobem, který navozoval dojem, že je tvůrci vybírali na první dobou. Tím spíš, že slavné komediální scény typu „ten punč platím já“ jsou k potěše měšťanského publika vyvedené ve vcelku tradičním figurkářském stylu, jen se do toho malounko víc šlápne. (Mimochodem, pokud by někdo chtěl vidět opravdu důsledný, groteskně děsivý obraz zburanštělé a nenávistné české vesnice, doporučují Furianty od Depresivních dětí – jakkoli ani to není inscenace povedená ve všech ohledech).



No a pak, když se vše chýlí k očekávanému happy-endu, přijde výše zmíněný obrat. Darebák Fiala je donucen k veřejné omluvě - přičemž ponížení celé jeho rodiny připomínající veřejnou sebekritiku ve stylu Kulturní revoluce, představovalo nejsilnější moment večera. Obklíčen celou vesnicí však náhle vykřikne, že to stejně všechno zpunktovali cizinci. Načež ukáže na nebohou Slovenku Markýtku, po které se až dosud místní chlapi upoceně sápali, a všichni – včetně "klaďasů" - se rychle sjednotí v tom, že na tom něco bude, a že imigranty tu prostě nechceme. Markýtka odejde s výkřikem „Ale my máme prezidentku!“ a vesnice se propadne do nepřehledné hádky, jak to celé politicky zařídit.



Co dodat? Snad jen tolik, že i ty nejlepší úmysly mohou vydláždit cestu k polovičatě aktualizované inscenaci s neústrojně přilepeným sdělením. Tedy alespoň co do těch nešťastných migrantů, neschopnost domluvit se skutečně procházela celým večerem, i když v záběru nijak zvlášť hlubokém.


Vysvědčení atd.
V rádiu se dnes v jednom kuse mluví o škole a o vysvědčení, což je neklamnou známkou toho, že se festival zvolna chýlí ke konci. Už jsem to jako letmý dojem napsal hned v první zprávě, ale stojí to za potvrzení po celém týdnu: letos to tu celé působilo velmi profesionálním dojmem, počínaje novým systémem lístků pro hosty (jakkoli ty staré kartičky měly své kouzlo), spolehlivou organizací a konče solidně vedeným festivalovým zpravodajem. Hadrián se letos rozumně vyhnul riskantním recenzím, nejčastějšímu zdroji všelikých úrazů, místo toho nabízel servis v podobě informací a rozhovorů o představeních, které byly ten který den na programu. Navíc se po městě objevoval hned od rána, což je samosebou více než užitečné. Zkusím napsat i něco o dnešním víceboji Matiji Solce, ale raději neslibuji, víkend bude komplikovaný.

festivalové stránky zde
O festivalu jsem souhrnně referoval v Deníku N 11. 7. 2019 (přístup k článku zde)