Kdybych měl o téhle inscenaci napsat jedinou větu, musela by znít: „Já už tomu Pitínskýmu fakt ani trochu nerozumím“.
Pokud se píše vět více, nezbývá, než se pustit do otázek bez odpovědí. Proč inscenace, která asi do třetiny vypadá, že bude dost okatě ironická, postupně zvážní a rozplizne se do muzeální činohry, v některých scénách dokonce stříknuté operáckým patosem? Proč jsou na začátku herci stylizovaní jako loutky s celohlavovými maskami, když se na to po chvíli úplně zapomene? Proč herci v prvních několika výstupech staromilnou šarži parodují (teda doufám, že parodují) a pak začnou hrát doopravdy?
Nejistotu posiluje neobyčejná nesourodost herectví. Igor Orozovič s Magdalenou Borovou jsou vesměs „opravdoví“ (mimochodem, Borová je snad jediná herečka v ND, které to lze i v takto vyhlížejících představeních jak takž uvěřit), Ondřej Pavelka coby Kalafuna sází obvyklou ironizující rutinu, Eva Salzmannová svou zlou vílu nepokrytě paroduje, Jan Hartl zas hraje Tomáše smrtelně vážně. Rvaní emocí, které předvedla Taťjana Medvecká jako víla Rosava, byla podívaná veskrze neuvěřitelná, a nezachránil to ani vtip s pomalým mizením v propadle při slovech „zem se pode mnou propadá“. A tak dál.
Přitom to celé nezačne úplně marně. Herci jako loutky, okatě malovaná scéna s „hrozivým“ ostnatým lesem, bukolické projekce, příšerně vymaškařený chór víl, ale třeba i Švandovo představení se světu v podobě pitomého rockového show. A svět v podobě obrovské zlaté koule a pak bohatého emirátu, plného mrakodrapů. A do toho vytrvale prolínají scény, které vypadají asi tak, jak by mohl vypadat Švanda Dudák v normalizační televizi. Rafinovaná ironie, říká si jeden optimisticky. Jenže po první hodině už z toho zůstane jenom ta televize.
Napadá mě jediné vysvětlení: že to Pitínský po první třetině prostě zabalil (nebo nestihnul dozkoušet) a zbytek si herci dohráli, jak to komu nejlíp sedlo. Bez ohledu na to, co předvádějí ostatní, i na to, jak byla inscenace rozehraná. V každém případě tenhle Švanda Dudák přesně takovýmto dojmem působí.
Více informací o inscenaci zde
Pokud se píše vět více, nezbývá, než se pustit do otázek bez odpovědí. Proč inscenace, která asi do třetiny vypadá, že bude dost okatě ironická, postupně zvážní a rozplizne se do muzeální činohry, v některých scénách dokonce stříknuté operáckým patosem? Proč jsou na začátku herci stylizovaní jako loutky s celohlavovými maskami, když se na to po chvíli úplně zapomene? Proč herci v prvních několika výstupech staromilnou šarži parodují (teda doufám, že parodují) a pak začnou hrát doopravdy?
Nejistotu posiluje neobyčejná nesourodost herectví. Igor Orozovič s Magdalenou Borovou jsou vesměs „opravdoví“ (mimochodem, Borová je snad jediná herečka v ND, které to lze i v takto vyhlížejících představeních jak takž uvěřit), Ondřej Pavelka coby Kalafuna sází obvyklou ironizující rutinu, Eva Salzmannová svou zlou vílu nepokrytě paroduje, Jan Hartl zas hraje Tomáše smrtelně vážně. Rvaní emocí, které předvedla Taťjana Medvecká jako víla Rosava, byla podívaná veskrze neuvěřitelná, a nezachránil to ani vtip s pomalým mizením v propadle při slovech „zem se pode mnou propadá“. A tak dál.
Přitom to celé nezačne úplně marně. Herci jako loutky, okatě malovaná scéna s „hrozivým“ ostnatým lesem, bukolické projekce, příšerně vymaškařený chór víl, ale třeba i Švandovo představení se světu v podobě pitomého rockového show. A svět v podobě obrovské zlaté koule a pak bohatého emirátu, plného mrakodrapů. A do toho vytrvale prolínají scény, které vypadají asi tak, jak by mohl vypadat Švanda Dudák v normalizační televizi. Rafinovaná ironie, říká si jeden optimisticky. Jenže po první hodině už z toho zůstane jenom ta televize.
Napadá mě jediné vysvětlení: že to Pitínský po první třetině prostě zabalil (nebo nestihnul dozkoušet) a zbytek si herci dohráli, jak to komu nejlíp sedlo. Bez ohledu na to, co předvádějí ostatní, i na to, jak byla inscenace rozehraná. V každém případě tenhle Švanda Dudák přesně takovýmto dojmem působí.
Více informací o inscenaci zde
Já teda nevím - Vladimíre a Jano - ale premiéra Strakonického dudáka je 19.ledna. Myslíte, že je OK o tom včerejším prvním uvedení, v němž představitel jedné z hlavních rolí zkoušel 14 dní, psát jako o hotové inscenaci? Není to trochu nefér?
OdpovědětVymazatKdyž jsem se dotazovala Tomáše Staňka, zda je toto první provedení možno považovat za představení regulérní, o kterém je možné psát, bylo mi řečeno, že ano. Informace o potížích s přestudováním role nebyly dostatečně zveřejněné, teď když vím, že je premiéra přesunutá, psát oficiálně nebudu. Ale je to bordel a upřímně to, o čem oba shodně píšeme, není problém přestudování jedné role. Dobře, tak je to nedodělaný a nemělo to vůbec před lidi. Ale mn se to nedoělaný nezdá, problém je mnohem hlubší.
OdpovědětVymazatJá jsem asi nepozornej, ale až od Tebe slyším, že to včera nebyla premiéra, to jsem z dosavadních informací vůbec nepochopil. Každopádně za sebe teda musím říct, že zrovna výkon Filipa Kaňkovského patřil k těm, které se mi zamlouvaly.
OdpovědětVymazatNo, já bych to taky nevěděla, ale zastavila jsem se na tiskovku vyměnit si lístek, protože jsem včera nemohla jít. A tam to zaznělo docela jasně. Navíc na stránkách ND je psaná premiéra 19.1. Uznávám, že to příliš "komunikováno" nebylo. Jen jsem si prostě představila, jak se po těch dvou poznámkách bude asi dozkušovat Karlovi Dobrému...A taky jsem si říkala, že když se musel Píťa věnovat přezkušování se záskokem, neměl možná tolik času se věnovat ve finiši celku, kolik by potřeboval. A že je možná slušné do toho ledna s nějakou radikální kritikou počkat.
OdpovědětVymazatS tím souhlasím, ale pro informaci: kromě poznámky "I. uvedení" místo "I. premiéra" v lístečku s obsazením, který jsem na místě věru podrobně nezkoumal, se to včerejší představení na místě tvářilo jako regulérní premiéra, za účasti vedení divadla i činohry, kritické obce, s květinovými koši atd.
OdpovědětVymazatTaky jsem měl dojem, že to je regulérní premiéra, pouze s jediním přeobsazením.
OdpovědětVymazatDobrý den,
OdpovědětVymazatna tiskové konferenci, i mnohým z vás, jsem anabázi vysvětloval. Inscenaci hrajeme. Je regulérním dílem, ač vzniklým za vzrušených okolností. Budeme však rádi, když rexlexi podrobíte její tvar po 19. lednu.... Vnímal bych to jako pochopení vzniklé situace... děkuji za to...
Aha... v tom případě je nutné tu mojí sérii otázek a pochybností opravdu brát jen jako poznámku z prvního uvedení, nikoli recenzi premiéry.
OdpovědětVymazatVčera jsem navštívila a nemohu než souhlasit s článkem, a to bylo ještě slušně napsané. Prostě hrůza, běs, úpadek české kultury....
OdpovědětVymazatProsím paní nebo slečnu Lenku, aby se podepsala celým jménem. Jsme rádi, když diskutujete, ale anonymní příspěvky vítané nejsou a budeme je mazat.
OdpovědětVymazatTak tedy ještě jednou ke Švandovi, tentokrát po repríze s Karlem Dobrým. Bylo to v každém případě o poznání povedenější (i když odhaduji , že své může v takovém případě sehrát i poněkud snížené očekávání). Dobrý je v každém případě výraznou změnou k lepšímu. Nic proti alternujícímu Filipovi Kaňkovskému, ale tentokrát byl Vocilka na rozdíl od premiéry hráčem těžkého kalibru, ne jen jakýsi obejda, který se k tomu všemu namotal. Při vší ubohosti vyhlížel vlastně docela nebezpečně, jak v poklesle mefistofelovské podobě, tak i jako všeho schopný grázl. Dobrého důrazný nástup navíc prodloužil vcelku povedenou první třetinu, takže tentokrát byla docela slušná skoro celá první půlka – až dokud se do popředí nedostala nesnesitelně přehrávající Taťjana Medvecká. A celé představení si sedlo, sbory byly jistější, vše běželo podstatně plynulejším tempem. Prospělo však i to, že třeba Ondřej Pavelka s Evou Salzmannovou podstatně méně tlačili na pilu (pokud to tedy lovím z paměti správně).
OdpovědětVymazatAle i tak: sborům divých žen, smrtkám poletujícím ve vzduchu a moudře patetickému Janu Hartlovi nepomůže asi nic. A totéž platí i pro pojetí inscenace jako skládačky. Rozdílně velikých a nesourodě barevných kostiček je tu tolik, že se z nich rozumný a soudržný tvar dost dobře ani složit nedal.