Just: Divadlo je past VIII. (Spánek nikdo nevolá)

Původně jsem chtěl psát o aktuálním zážitku z Pitínského Strakonického dudáka v Národním divadle, ale minulý týden jsem v jiném ND v Ostravě zažil už tolik zklamání, že se mi o dalším psát už prostě nechce. Naštěstí jsem před pár dny stihl zajít do patrně nejmenšího divadla v Praze – sedělo nás tam cca patnáct, a přitom tam nebyla žádná prázdná židle – totiž na Malou scénu už tak mrňavého Alfréda ve dvoře. Nedlouhý kus Divadelní společnosti Antonín Puchmajer se jmenoval Spánek nikdo nevolá, s podtitulem „divadelní inscenace o cestování a snění“, a vzhledem k tomu, že v programu anoncovaní autoři a režiséři Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin J. Švejda se na scéně vyskytovali o poznání častěji než rovněž anoncovaný, většinou však za zvukovými hejblaty skrytý Petr Lanta, přisuzuji odhadem největší podíl na režii večera právě jemu. A nesmím zapomenout na nádherně znělý hlas Zuzany Vilímové, která mnohem víc (a krásněji než jmenovaní pánové) zpívala – většinou na prastaré lidové motivy.

Hledat za každou cenu v představení, v němž sen je nejen ústředním tématem, ale i pořádajícím formotvorným činitelem, nějakou racionální či dramatickou logiku, by znamenalo nabíhat na vidle všem třem hrajícím břitkým teatrologům, byť jejich jevištní projev byl až na jednu výjimku nezvykle krotký, neagresivní a introvertně soustředěný, skoro něžný. Takže dám pouze volný průchod své fantazii, bez jakéhokoli nároku na správné „čtení tvůrčích záměrů“ (v duchu dávného postřehu Anatola France, že opravdový pokrok v umění děje se vždy na základě falešných interpretací).
Prvním pocitem byl ovšem odpor – a nebýt prekérnosti takřka rodinné divácké situace (čím méně lidí, tím větší pozornost na gesto každého z nich), asi bych z divadla po prvních cca pěti minutách odešel.

„Nejnesmělejší“ člen souboru Martin J. Švejda totiž si záhy po začátku, při plně nasvíceném sále vybral divačku z prvé řady (další řady tam nebyly), klekl před ní na kolena, upřeně z několika centimetrů se jí zadíval do očí, a ačkoli se představil jako rodinný „ženáč“, řekl „miluju vás“. A že s tím nemůže nic dělat, je to silnější než on atd. Opakoval to pak několikrát, i s dlouhými dramatickými pauzami, nepřestávaje se na divačku vroucně dívat. Všichni se samozřejmě záhy soustředili ne na něj, ale na nebožačku. Co mohla chuděra dělat jiného, než rozpačitě se usmívat a rudnout. Snad i marně doufat, že lehce křečovitým úsměvem překryje vnitřní děs a rudnutí tak intenzivní, že i pionýrský šátek by proti její tváři, čelu i krku zářil bělobou. Miloval jsem v tu chvíli onu sympatickou divačku také, ovšem mojí formou lásky byl nekonečný, bezbřehý soucit s neznámou. Jestli něco na divadle opravdu dlouhodobě nesnáším, pak je to takovýto atak na diváka (situace se ještě v závěru – pro velký úspěch? - ve zkratce opakovala). V jiných divadlech si takto lacině na rozpacích diváků kompenzují různí baviči své porouchané sebevědomí , ovšem u „Puchmajerů“ vždycky šlo o všechno jiné než bavičství, takže netuším, jaké motivy a kompenzace je k této akci vedly. A po pravdě řečeno mě to ani nezajímá.

Naštěstí se záhy zhaslo a mě začaly zajímat (a oslovovat) úplně jiné věci. Trojice snových herců v helmách i bez nich, oblečená do pestrého cyklistického kostýmu, dokázala po zbytek večera za křehkého doprovodu minimalistické hudební stopy, s minimem prostředků – především vlastním hlasem a tělem – vytvářet, načrtávat a vzápěti jaksi vzdušně mazat jednoduché, a přitom výtvarně účinné metafory. Ústřední metaforou večera se staly průhledné igelitové nákupní pytlíky, jež sloužily jako totemické masky, hororové kukly a dokonce jako polykaná a vzápětí drsně vyplivovaná potrava: to, co Jakub Škorpil dokázal vměstnat pod jazyk do svých úst, měřilo často až metr, a herec přitom nepřestával suverénně artikulovat – patřičně samozřejmě ozvláštněný – text. Jeho úporné, pomalé polykání a postupné scvrkávání, nadouvání, vrásnění a soukání vlastní igelitové „masky“ do úst, napínavě sledované soucítícími diváky, mělo skutečnou hodnotu živého výtvarného artefaktu – právě tou nezáměrností takto postupně nezbytně deformovaného a mizejícího vlastního autoportrétu. Nevím, zda herci (pod)vědomě navazovali či naopak vůbec nenavazovali na surrealistickou obsesi různých „totemicky“ deformovaných hlav (Josef Istler: cyklus Hlavy, 1958 – 68), nevím, zda v určitých sekvencích (pod)vědomě evokovali či naopak vůbec neevokovali Jana Švankmajera (Možnosti dialogu, Jídlo aj.). Zato stoprocentně vím, že na mne řada zlověstně „snových“ scén tohoto typu působila emotivně stejně silně jako některé sekvence Švankmajerových krátkých opusů (přesná byla třeba trojice vzájemně se překřikujících, zblízka k sobě natlačených a žvatlajících hlav – Možnosti dialogu par excellence! – nebo snad někomu naskočí i Míši Jílkové TV pavlač Máte slovo?).

Ostatně i samo umělohmotné polykání a vyvrhování bylo ryze švankmajerovské – vždyť právě on odjakživa až „obžerně“ kořistil z principu žravosti, ať vzájemné nebo individuální, principu, na němž stojí jeden z kánonů každé grotesknosti (od pažravého Manduccuse z antické Atellany, Rabelaisova Gargantuu a Pantagruela, Haškova Balouna až po Švankmajerova Otesánka). Zatímco trefné dadaistické parafráze uměnovědné či teatrologické hantýrky („diskurzy“ a„paradigmata krajiny“ atd.atd.) už jsem jako vděčný a zdá se nevyčerpatelný princip z minula znal, zmíněné výtvarné, pohybové i hlasové evoluce, metafory a symboly, doprovázené a komentované minimalistickou hudbou, byly pro mne, který „Puchmajery“ několik let ku své škodě neviděl, vítaným obohacením dosavadní poetiky.

VLADIMÍR JUST