Just: Divadlo je past IX. (Televizní oslava)

A je to venku, pachatel odhalen! Konečně jsem na to po tolika letech marného psaní přišel, díky tomu, že se ke mně dostal studentský film dokumentaristů z FAMU Televizní oslava (jeho podstatné části byly odvysílány – kdy jindy, než v popůlnočních časech – v rovněž studentském, kvalitním a proto zrušeném magazínu Průvan). Dokument byl natočený ve dnech jubilujícího televizního média na Kavčích Horách v den „otevřených dveří“. Kromě tradiční televizní věrchušky, která ve své bohorovnosti dozajista ani sama netuší, jak moc pamětníkovi připomíná arogantním chováním, dikcí i namyšleným myšlením bodré šéfy normalizační televize (Milan Friedrich), vystupují v dokumentu i dvě krásné, snové osoby Friedrichových podřízených, dvojčat Gabriely a Simony Noskových. Ty už jsou cele zářivým plodem nových časů. Obě sice jakoby vypadly z nějaké anekdoty o blondýnkách, ale žerty stranou, věc je totiž smrtelně vážná: roztomilá dvojčátka zastávají na Kavčích horách veledůležité řídící funkce. Mimo jiné totiž odpovídají za sestavování, načasování i koordinaci programu, a tím i za profilaci jednotlivých veřejnoprávních kanálů, na níž měsíc co měsíc v Divadelních novinách marně žehrám. Týden co týden sestry urputně sledují sledovanost, rozuměj dostihové závody v pokleslosti s Novou, Primou a Barrandovem („Podařilo se nám dostat nad 20%, v rámci soboty!“, „Všechnopárty porazilo Krause i Vyprávěj“ atd.). Celebrování Božstvu Sledovanosti, které je konečně bezelstně přiznaným řídícím principem celé téhle fabriky (jež nekale konkuruje, dotována poplatky, poctivým rejžovačům z komerčních televizí), podřizují vše. A o svém divákovi vědí tahle čiperná dvojčata absolutně všechno (bodejť by ne, když toho diváka taky dennodenně čím dál pokleslejšími formáty v hlavních vysílacích časech a odsunem sporadické kvality k půlnoci dlouhodobě formují a generují): “Já svého diváka znám“, ubezpečuje nás jedna z nich (už když jsem je kdysi učil, nepoznal jsem jednu od druhé, takže je nebudu raději ani zde uvádět křestními jmény), „já hned poznám, co je v osm na jedničku, co na dvojku, a co na ART“. A je to! Na nesmělé podivení dokumentaristky, že na dětský seriál se našlo okénko až ve 2.40 ráno, připouští, že to není zrovna optimální, ale oni na Kavčích horách že jsou z obliga: „To my nedáváme, to nám nabízí Ostrava, my musíme plnit 20% z regionů, tak to musíme brát..“. Vrchol přijde u programové položky číslo 234 Dostih – „v dramatickém příběhu“ – slečna se zarazí  – to snad ne?! „To musíme změnit, to řeknu na poradě, aby změnili noticku, to musíme nahradit nějakou atraktivnější formulací, to diváky odrazuje - “ – „Čím je odrazuje?“, podiví se opět dokumentaristka. A následuje lekce z veřejnoprávnosti: „To ´dramatické´, to diváky odrazuje, oni nechtějí napětí, oni se chtějí bavit! ´Dramatické´, ´thriller´, ´psychologické´, to jsou u nás v uvozovkách sprostá slova… “. Ona přece „svého diváka zná“ – a „náš divák je nostalgik“, takže všechno „dramatické“ musí z Kavčích hor okamžitě pryč!
Vřelý dík dokumentaristkám z FAMU za tuto skvostnou kapitolu z jejich Televizní oslavy. Takový pohled do kuchyně, v němž se pro národ vaří za jeho peníze veřejnoprávní televizní krmě, to je pro platícího recenzenta k nezaplacení.