Takovým propadem byl nepochopitelný „host festivalu“ ve Staré Aréně Zajíc v pytli - Jubilejní do pol lehni… . (Petr Sedláček, Ondřej Malý a kolektiv). Ano, v téže Staré Aréně, kde jsem před patnácti lety viděl jeden z nejskvostnějších kabaretů mého života, Průběžnou O/s/travu krve; byl jsem k těm všestranně nepřipraveným a nepohotovým studentům, kteří na mě působili tím, co a jak hráli – tři dialektici z Ein Kessel Buntes hadr - tak staře, v duchu vstřícný a laskavý, chápal jsem i z vlastní zkušenosti, že hrát kabaret dopoledne pro sotva dvacet diváků není žádný med, proto jsem v sobě zmobilizoval veškerou mně dostupnou toleranci a odpouštěl jsem jim předem i zadem podbízivé lascivnosti a lacinosti vtipů na cikány, koneckonců i Krampol se Šimkem, snad nedostižné vzory obou pánů?, ve stejnojmenném pořadu vtipkovali podobně nejapně o Vietnamcích; moje bezbřehá tolerance a kolegiální soucit s nimi však trvaly jen do chvíle, než jsem si v programu přečetl, že to nejsou žádní vyjukaní středoškoláci poprvé na jevišti, jimž učitelka na školní besídce včera dala za úkol během pár hodin spíchnout pár veselých skečů do školní besídky, ale z božího dopuštění školení profesionálové (čtu: „mladá profesionální herecká partička“), kteří toto snad provozují pravidelně a za úplatu, brr. Propady samotné – letos k nim, tak jako nikdy v dosavadních 17 ročnících festivalu, patřila i většina produkce Národního divadla moravskoslezského - snad by ani nevadily, málokterá přehlídka se jim ostatně vyhne. Jenže letos propadlo ještě něco jiného – samotný smysl a budoucnost přehlídky, o níž je třeba mít vážné obavy. Ty se dají vyjádřit otázkou: nenastal soumrak OST-RA-VARu?
Možná situaci lépe vystihují tři velká písmena a jeden vykřičník: S.O.S. ! (Spaste OStravar!). Před kým? Paradoxně před jedním z hlavních pořadatelů. Ano, festival je ohrožen nikoli, jak je u nás zvykem, nedostatkem financí či nezájmem ministerských či statutárních městských úřadů (tady si mohou ostravští pořadatelé naopak už sedmnáctý rok spokojeně klepat na dřevo), ale údajnou nechutí činohry Národního divadla, „znechucené“ nevstřícnými reakcemi specifického festivalového publika na své inscenace. (Dodejme však, že další dva spolupořadatelé, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, nemají po letošku v tomto smyslu k žádnému znechucení důvod). Zde je třeba připomenout, že pětidenní činoherní maratón – až do loňska bývalo jeho součástí i loutkové, pardon „alternativní“ divadlo - má jedinečnou specifiku v podobě tzv. rozborových seminářů. Na jednu inscenaci vychází průměrně půlhodina, u těch nejdiskutovanější se může protáhnout až na hodinu, debatuje se samozřejmě (jako na jiných festivalech) i neoficiálně v kuloárech a v divadelním klubu, jenže tady ty debaty mají trochu jiný charakter. Na přehlídku jsou totiž kromě kritiků, dramaturgů, producentů a teatrologů (řada z nich se vyskytuje i na jiných festivalech) zváni studenti a pedagogové ze stávajících českých, moravských a slovenských vysokých škol, zaměřených na divadlo nebo drama. A právě tyto debaty, veřejné i neveřejné – vedle „nevhodných“ reakcí při představeních – byly letos kamenem úrazu, neboť se vesměs takřka unisono nesly ve znamení hluboké nespokojenosti s tím, co předložila, a kam dospěla, činohra NDMS. Po několika rozpačitě přijatých představeních režiséra Petra Gábora (šéfa činohry), jež z nízkoenergického nasazení, ospalého tempa i diváckého přijetí vytrhla v jednom případě až nehoda v podobě zamotané šály do kolečka pojízdného křesla (Pozvání na zámek), vyvrcholilo nedorozumění mezi jevištěm a hledištěm v Divadle Jiřího Myrona na ambiciózním projektu Tristan a Isolda (dramatizace, režie a výběr hudby Janusz Klimsza, mimochodem režíroval i podstatně lépe přijatou studiovou inscenaci ND Slož mě něžně). Dutost, patos, popisnost a doslovnost, místo metaforické zkratky a střihu jevištní polopatismus jako princip vedení herců (na rozdíl od kolegů jsem však uvítal – právě pro její nepopisnost, náznakovost a metaforičnost – scénu Davida Baziky jako nejlepší složku inscenace; fungovala by ovšem jen tehdy, pokud by se v ní hypoteticky, tak jak to umí zdejší vynikající opera, dával Tristan Wagnerův, nikoli tento), dále: zjevná technická i psychická nedozrálost představitele Tristana (určitě by vše jinak vyznělo v podání alternujícího Igora Orozoviče), primitivně středoškolsky odvyprávěné partie vypravěčky Abatyše, později dramaticky nemotivovaně se měnící v Isoldu Bělorukou, zpackaný závěr s černou plachtou - a k tomu všemu pro mě nesnesitelná /rádoby/ keltská, chvílemi orientální (?) hudba – to vše u mladší části festivalového publika budilo zpočátku dlouhou dobu potlačovaný, později, ano, k hercům vysoce netaktní a nezdvořilý, smích. Byla to údajně „poslední kapka“ vedoucí k odhodlání napříště takovýto festival, nezdvořilý prý k hercům, nepořádat a „zlé“ kritiky a nevychované budoucí adepty dramaturgie, scénografie, produkce i teorie už nezvat.
Je-li to pravda, pak z takového oboustranného nedorozumění na mě padá smutek. Odpustím si v tomto případě možná laciný, i když nabízející se gogolovský příměr o zrcadlu a křivé hubě (s vědomím toho, že zrcadlo, které kritika a tzv. „odborná veřejnost“ tvůrcům nabízí, může být samo křivé, a bez zrcadla té druhé, neodborné veřejnosti, jíž je divadlo určeno především, rozhodně neúplné). A nebudu znovu připomínat odvěký rozpor mezi tvůrcem a kritikem, který – pokud oba svou práci dělají zodpovědně – je nejen nevyhnutelný, ale může být i oboustranně prospěšný. Už proto, že, jak praví jeden z největších i nejkontroverznějších kritiků 20. století, „spisovatel (básník, herec, režisér) rozumí své práci asi tak, jako slavík ornitologii“. Přesto si ale neodpustím připomenout (ať již právem či neprávem) „uraženým a poníženým“ Mistrům činohry ND (a to zdaleka nejen hercům, nýbrž hlavně těm, co je do každodenní bitvy nebo rendez-vous s publikem vysílají), že poněkud ztratili ze zřetele samotný smysl festivalu. Ten smysl, který kdysi s velkorysostí sobě vlastní – i se všemi logickými riziky – v činohře NDMS oni sami, jejich šéfové nebo jejich předchůdci vymysleli (připomeňme alespoň tři zakladatelská jména: Juraj Deák, Radovan Lipus a Marek Pivovar). A ten smysl – vzájemně se ideálně doplňující a propojující - byl dvojí: směřoval vně i dovnitř divadla. To první diktovala pragmatická úvaha, že v Ostravě se dělá vynikající divadlo s jednou neodpustitelnou chybou: že o něm zbytek republiky nic neví (včetně médií, festivalů, cen, anket apod.). Toto už přineslo – a nese dál – nepochybně své prokazatelné ovoce. Ten druhý smysl spočíval v úvaze, že festival musí být něčím jedinečný, musí umožnit profesionálům reflexe (těm stávajícím i těm budoucím) přímo v terénu dělat svou práci – a tím i zpětně poskytovat divadlům určitou, jindy a jinde v tomto rozsahu neexistující zpětnou vazbu. Vždycky jsem si říkal, že i kdyby z té kupy často povrchních soudů, někdy i blábolů a nesmyslů, které kritické semináře přinesou, si divadla pro sebe vyzobla jen jedno, dvě, pět či deset procent, pak to mělo i pro ně nějaký smysl. Jednodušší ovšem je se uzavřít do slupky své bohorovnosti a urazit se. Opravdu by se měli naši zhýčkaní činoherci (a zaznělo to právem na semináři, já jen dodám, že se to vůbec netýká jen Ostravy), občas seznámit s tím, jak ve světě běžně reaguje nespokojený divák (často rovněž pozvaný divák, divák poučený, odborník) třeba v opeře – proti tomu byly občasné smíchy na bezděčnou a nezreflektovanou absurditu u Tristana jen ohleduplnou idylou. Jinými slovy, takový festival jako OS-TRA-VAR může být i určitým citlivým barometrem stavu divadla (a letos jasně ten barometr ukázal, že činohra NDMS je v krizi, možná největší za 17 let). Protože i ten nejméně zkušený a nejméně taktní divák OS-TRA-VARu je divák nadstandardně poučený, přinejmenším nabídnutým kontextem - čerstvými zážitky z konkurenčních scén. Může – a musí! - srovnávat. A naplní-li se výše vyslovené obavy, a festival bude kvůli této „poslední kapce“ zrušen, pak mi z toho, i při vší úctě a lásce k ostravskému ND, nutně vyplyne jeden nemilý závěr. Totiž, že festival hodlá zrušit někdo, kdo se takového srovnání bojí.
Už slyším námitky: srovnáváš nesrovnatelné, rozinky a melouny, „alternu“ s „tradicí“, studiové scény se scénami velkými, stojícími před každodenní nutností naplnit pěti i vícenásobnou kapacitu sálů. Malé scény typu Arény to mají holt vždycky lehčí, vítězí už předem. Není to pravda, a prosím ty, kteří tímto donekonečna šermují, aby se už konečně přestali obelhávat, a zvážili následující. I to nejlepší, co letos na studiové scéně v ND předvedli (dobré, výsostně herecké divadlo Slož mě něžně) by v Aréně při její současné kondici patřilo sotva k průměru. Spíš by se mluvilo kriticky o příliš naturalistickém přehrávání v prvé půli inscenace (David Viktora), o tom, že ne každý dokázal přesně v situaci hrát i když zrovna „nehrál“ (nemluvil), tak jak to úžasně dokazuje v každičké sekvenci nervní Veronika Lazorčáková (hraje opravdu naplno, celičkým tělem, chůzí, hrou nohou, rukou, dlaněmi, očima i obočím, a hlavně neustále pohyblivými rty, je to snad jediná herečka, která dokáže hrát i zuby – nazlobeně, radostně, škodoradostně, ironicky i eroticky). Velké nevylučuje živé. Zažil jsem na obou velkých ostravských scénách ND mnohokrát, kromě nepodarů typu Marat – Sade, i velké, kontaktní, divácké a přitom současné, moderní divadlo (velkolepé Shakespeary i Camuse, Dürenmatty, Čechovy i McDonaghy, nikdy nezapomenu na Krvavou svatbu, Strýčka Váňu, Tři sestry, Královnu Margot, Hedu Gablerovou, Ivanova, Gottland, Konec masopustu, Její pastorkyňu, v posledních sezónách také na nesmírně živého, aktuálního i diváckého Wilda či Shawa, ale i na ryze originální, nepřenosnou a „ostravskou“ variantu mně nepříliš sympatického textu Donaha/Hole dupy, atd.atd.atd.). A naopak - letos jsem na scéně NEJMENŠÍ, tj. Staré Aréně, zažil NEJVĚTŠÍ trapas. V prostoru to není. NDMS umělo v minulosti dávné i zcela nedávné vyrobit na malém prostoru opusy zcela zapomenutelné (i u Bezručů, jak dokázal letos režijně ne zcela zvládnutý a „dodělaný“ Král Lear, může k takovým inscenacím patřit i inscenace, doslova nabitá velkými hereckými osobnostmi v čele s vynikajícím titulním představitelem Norbertem Lichým). Tedy opusy, jež bych už za pár měsíců marně lovil z paměti. Vedle toho však vytvořilo NDMS na malé ploše i opusy desetiletí, na něž do smrti smrťoucí nezapomenu, opusy, které nebyly a nejsou nikde jinde k vidění (Romance pro křídlovku, Mein Kampf, Moskva Petušky). Opakuji posté , že v prostoru není, a nikdy nebylo, to je jen vaše alibi. ND má vynikající herecký soubor, se skutečnými hereckými „hvězdami první velikosti“ (před časem třeba Tereza Bebarová či Gabriela Mikulková, dosud naštěstí trvale spolehliví Veronika Forejtová, Renata Klemensová, Jan Fišar, Vladimír Polák, Tomáš Jirman, David Viktora, František Strnad, Petr Houska nebo Lada Bělašková, v posledních třech sezónách svítí široko daleko asi nejzářivěji – přeneseně i doslova - Veronika Lazorčáková či /žel odcházející/ Igor Orozovič; omlouvám se všem, které jsem z důvodů už tak dlouhého výčtu nejmenoval). Promrhávat opakovaně takové talenty v nijakých a ospalých (v lepším případě), dramaturgicky i režijně rozplizlých, výrazněji nevyložených inscenacích, je skoro až umění svého druhu. A to, že se třeba velká tragická látka, známější ve světě z mistrovského hudebního zpracování (Tristan a Isolda) dá i v Ostravě na velké scéně v „Myronu“ dělat jako strhující ČINOHRA (a nikoli dutý kýč), to znamená jako kontaktní, živé moderní divadlo i bez berličky geniální hudby, dokazuje například předloňská výborná Františákova Její pastorkyňa (Jenúfa). Má vůbec cenu ještě pokračovat…?
P.S. Glosa k před-předminulému glosáři o Šedých sedmdesátých. O tom, že je tentokrát u tvůrců vada v systému myšlení, nikoli v dílčích omylech, a že představení, postavené v druhé půli na vražedkyni Olgy Hepnarové, líčené málem jako „rozporuplnou“ oběť režimu, je nereformovatelné, mě přesvědčilo neuvěřitelné vystoupení spoluautorky večera Dory Vicenikové v posledním Divadle žije. Nechtěli prý Olgu Hepnarovou „soudit“, nechtěli lacině „moralizovat a odsuzovat“, její čin je prý „ambivalentní“. No, ambivalentní a „rozporuplný“ byl zajisté i Berija. Chápu, že těžko může chtít moralizovat někdo, kdo v daném případě netuší, co to morálka je: pronesená slova, jakkoli diskutabilní, by byla jakž takž relevantní pouze tehdy, kdyby to Hepnarová v plné parádě naprala do přicházejících účastníků jednání ÚV KSČ. Takto usmrtit náhodné lidi, čekající v Holešovicích na refýži, nemá s protestem proti režimu vůbec nic společného, je jeho karikaturou. Moc by mě zajímalo, zda by autorka hodnotila čin stejně „ambivalentně“, kdyby mezi zavražděnými byla její matka (táta, sestra, bratr).
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme