Mikulka: Mýcení (Polski Teatr Wroclaw - Divadlo Plzeň)

Troufám si tvdit, že schopnost vyjádřit se v přiměřeně krátké době je jednou z důležitých uměleckých ctností. Pocit „méně by bylo více“ nicméně není v divadle nijak výjimečný, jen málokdy jsem jej ale zažil v tak intenzivní podobě jako na včerejším pětihodinovém Mýcení wroclavského Teatru Polski. Adaptace Bernahrdova románu je udělaná čistě, hezky se prolínají hovory umělecké společnosti s projekcemi a s komentáři samotného Thomase Bernharda, jenž tu je jako vypravěč a aktivní postava současně; herci jsou přesní, občas je to (záměrně) užvaněné a rozplizlé, občas jedovatě vtipné. Bída sebestředných vídeňských umělců a jejich snobských souputníků, vůči kterým je autor sžíravě kritický a zároveň si moc dobře uvědomuje, že k nim nevyhnutelně sám patří.



Kdyby to trvalo hodinu a půl, bylo by to skvělé představení – jenže v podobě, v jaké tuto směs servíruje doyen polského divadla Krystian Lupa, je vše neskonale rozvláčné, naddimenzované, tytéž hloupé, samolibé a nabubřele prázdné řeči se melou ve stále stejném tempu pořád dokola, s minimáními variacemi, bez konce a bez slitování, s pointou, která mohla stejně dobře přijít o tři a půl hodiny hodiny dřív. Možná to byl úmysl, nechat diváky na vlastní kůži pocítit, jak je to, co sledují, strašně zbytečné, banální a hloupé. Nevím. Jedno ovšem vím zcela jistě: otrava to byla příšerná. Zhruba od druhé hodiny jsem se navíc nemohl zbavit docela zlé myšlenky: není on na tom Krystian Lupa se sebestředností a nekritičností vůči svému vlastnímu počínání tak trochu podobně jako ti umělci, kterým se spolu s Berahardem tak jedovatě posmívá?

více informací zde