F.RACEK je volným sledem tematicky propojených scén, které se žánrově nacházejí mezi dobovou satirou, tzv. dokumentárním divadlem a velmi volnou interpretací klasického dramatu. Předmětem satirického a dokumentárního zobrazení jsou internetoví pseudoumělci, z klasických textů se odkazuje především k Čechovovu Rackovi.
Zatímco Čechovův začínající spisovatel Treplev je osobnost se sebereflexí a složitým vnitřním životem, dnešní pseudoumělci tvoří v této interpretaci masu afektovaných a jednoduchých zoufalců. Citace monologů z Čechova bohužel nijak nevyjasňují vztah mezi internetovým pseudoumělcem a původním Treplevem. Působí to spíš, jako by tvůrcům jejich vlastní pozorování facebookových exhibicionistů a bizarních youtuberů připadalo příliš mělké a citacemi z klasiky se pokusili výpověď „dotáhnout“.
Hlubší rozměr inscenace se paradoxně skrývá spíš v onom pozorování. Postavy a jejich exhibice jsou zde zobrazeny s až dokumentární přesností, která vypovídá o banálním způsobu, jímž se postavy snaží naplnit svou touhu po společenském uznání. Ve variacích se navrací motiv člověka, který se snaží ostatní přesvědčit, že je zmítaný silnými prožitky, ale lze sledovat, jak tu a tam s potěšením pomrkává do objektivu. Častý je také obraz přerostlého „fracka“, který na sebe upoutá pozornost, slíbí umělecký výkon, ale pak neví, co si počít.
Méně výraznou rovinou díla je bohužel ta, v níž tvůrci vyjadřují svůj osobitý nadhled nad tématem. Mužští představitelé udržují své postavy po celou dobu v dětinské poloze a vždy si od nich drží patrný odstup. Pseudoumělkyně Mii Van Vleet bývá nejdojemnější – skrze její sebevědomý projev občas nečekaně probleskuje výraz naivní holčičky.
Přesná pozorování a občasné komentáře tématu sice působí slibně a občas také zábavně, ale jsou příliš málo rozvinuté na to, aby pronikly do zpracovávaného tématu doopravdy hluboko. Analýza současných hipsterů s uměleckými ambicemi, již F.RACEK přináší, je sice přesná, ale nepříliš originální.
Zatímco Čechovův začínající spisovatel Treplev je osobnost se sebereflexí a složitým vnitřním životem, dnešní pseudoumělci tvoří v této interpretaci masu afektovaných a jednoduchých zoufalců. Citace monologů z Čechova bohužel nijak nevyjasňují vztah mezi internetovým pseudoumělcem a původním Treplevem. Působí to spíš, jako by tvůrcům jejich vlastní pozorování facebookových exhibicionistů a bizarních youtuberů připadalo příliš mělké a citacemi z klasiky se pokusili výpověď „dotáhnout“.
Hlubší rozměr inscenace se paradoxně skrývá spíš v onom pozorování. Postavy a jejich exhibice jsou zde zobrazeny s až dokumentární přesností, která vypovídá o banálním způsobu, jímž se postavy snaží naplnit svou touhu po společenském uznání. Ve variacích se navrací motiv člověka, který se snaží ostatní přesvědčit, že je zmítaný silnými prožitky, ale lze sledovat, jak tu a tam s potěšením pomrkává do objektivu. Častý je také obraz přerostlého „fracka“, který na sebe upoutá pozornost, slíbí umělecký výkon, ale pak neví, co si počít.
Méně výraznou rovinou díla je bohužel ta, v níž tvůrci vyjadřují svůj osobitý nadhled nad tématem. Mužští představitelé udržují své postavy po celou dobu v dětinské poloze a vždy si od nich drží patrný odstup. Pseudoumělkyně Mii Van Vleet bývá nejdojemnější – skrze její sebevědomý projev občas nečekaně probleskuje výraz naivní holčičky.
Přesná pozorování a občasné komentáře tématu sice působí slibně a občas také zábavně, ale jsou příliš málo rozvinuté na to, aby pronikly do zpracovávaného tématu doopravdy hluboko. Analýza současných hipsterů s uměleckými ambicemi, již F.RACEK přináší, je sice přesná, ale nepříliš originální.
BARBORA ETLÍKOVÁ
více informací o insceaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme