Švejda: Martyrium aneb Umění trpět (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Martyrium Depresivních dětí znamená výrazný posun ve scénickém provedení jejich tvorby. Jakub Čermák se v "eseji" o pětici světců - martyrů, jejichž příběhy transponuje do dnešních poměrů (a nabaluje na ně další témata) především vzdává předchozího (pouhého) osobnostního bytování (ne)herců na jevišti a vede je tentokrát pevnou režijní rukou. Výsledkem je nejen přesné, až obřadně precizní herectví (byť slabinou nadále zůstává poněkud nadbalý mluvní projev), ale i skutečnost, že o to více vyniká nápaditý, výtvarně laděný Čermákův rukopis.





foto Michaela Škvrňáková



Inscenace je scénicky střídmá; bílá, "nemocniční" plocha jeviště zvýrazňuje čistotu jejího tvaru. Obvyklé ironizující, shazující vtípky zde tentokrát slouží jako zpříjemňující, uvážlivě podávané koření, nikoli jako základní ingredience práce. Jediné, čeho lze litovat, je tak fakt, že se režisér nevzdává další tvůrčí konstanty Depresivních dětí: interaktivity. Bez interkativního intermezza, po němž následuje poslední z příběhu světců, by inscenace sice byla o dvacet třicet minut kratší a její celková struktura by se možná jevila jako poněkud jednoduchá a prostá, ale vůbec by to, myslím, nevadilo. Naopak: inscenace by se stala sevřenější a dojem z ní by se zintenzivnil.Depresivní děti udělaly Martyriem viditelný krok k plnohodnotnému profesionálnímu statusu.