Lidový kousek je ze všeho nejvíc cosi na způsob absurdní a abstraktní divadelní poezie. Ne snad, že by Ivana Uhlířová (ta byla vůdčí silou, pokud tomu rozumím správně), Michal Kern a Miloslav König něco v tradičním slova smyslu recitovali. Je to poesie v plném slova smyslu divadelní: souhra zvukomalebných slov, pohybů, podivných akcí (občas synchronizovaných), také zpěvu (občas trojhlasého) a především intenzivní „jevištní přítomnosti“. A k tomu výborně rozehrávaná atmosféra typu „Co to tu vlastně děláme? Jak jsme se sem dostali? Co vám to proboha vykládáme za nesmysly? Jsme velmi nesmělí a cítíme se značně nejistě.“
Čtyřicetiminutové představení, zahrané pod hlavičkou Masopustu, nijak nezastírá, že je to veselá drobnička, poskládaná metodou copy-paste z nejrůznějších textových útržků a záměrně nesouřadných akcí. Od návodů, jak správně vystupovat, abychom správně působili na své okolí, přes absurdní nesmysly a úvahy o filmovém Titanicu až po úsporné červené kalhotky, které Kern z ničehož nic – ale k vespolnému zděšení - vyloví kolegyni z kapsy. Tři herci se po většinu doby tísní na malinkém pódiu, tu a tam zaujmou malebnou pózu, jindy popostrčí nesmělého kolegu dopředu k mikrofonu, a celé to skončí tím, že oba pánové Uhlířovou doslova zalehnou v koutě.
Ano, byla to pakárna. Výborně jsem se bavil. Více takových pakáren, mohu-li prosit.
Více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme