Začínám mít pocit, že o (slovenském) divadle platí to, co se kdysi říkalo o fotbale: „Hraje ho 22 lidí hodinu a půl. A vždycky vyhraje Německo.“ Jen si místo Německa dosaďte Blaho Uhlára a jeho obrozenou Stoku.
Postfaktótum je inscenace převážně nonverbální, což sice její vnímání a pochopení trochu komplikuje, ale nakonec to zas tolik nevadí. Není to totiž neurčitost prázdná a maskující silnými gesty bezradnost. Postfaktótum je ukázka čistého a promyšleného stylu, dokonalá groteska (někde mezi Pythony a Buňuelem) s citem pro timing a neuspěchanou – a nebanální a nesignalizovanou - pointu. A k tomu úžasně přesné hraní, které je jistě převážně naplňováním nekompromisní režijní vize, ale kdyby tak takhle „plnili“ všichni herci… S tímhle typem inscenací je třeba se utkat, nedávají nic zadarmo, ale je to boj férový a… a vždycky vyhraje Uhlár.
Autorská inscenace hry Samuela Chovance Byť mnou byť vámi (loňského finalisty soutěže Dráma) byla hned v dvojí nevýhodě: jednak předcházející Stokou a jednak zařazením až na půl desátou večerní. Méně unavenému by se mi ji jistě vnímalo lépe, ale i tak se cítím oprávněn konstatovat, že je to sice zručně napsaná, ale pohříchu nehluboká historka (omlouvám se, lepší termín těžko hledám). A nápad inscenovat ji jako „live-cinema“, tedy hraní téměř výhradně na kameru, jejíž záběry jsou promítány na velkoplošné plátno, také nějak zvlášť divadelnímu zážitku neprospívá.
Recenze Postfaktótum vyšla ve Světě a divadle 4/2018
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme