Radikální minimalismus - nebo literární čtení?
Režisér Ladislav Babuščák zvolil pro inscenování výrazně introspektivní Bolesti Marguerite Duras - stylizovaných deníkových záznamů z konce války, ve kterých popisuje trýznivé čekání na návrat partnera z koncentračního tábora a jeho následnou rekonvalescenci - řešení, které bylo jaksi nabíledni: co nejprostší, kontemplativní podobu.
A tak protagonistka Anita Krausová ve zcela vyprázdněném Studiu Hrdinů - chladném, šedivém, neosobním - na rozlehlém stupňovitém prostranství usebraným a unaveným hlasem reprodukuje autorčin text. stojí, sedí, polehává a nic jiného přitom nedělá (a do toho jenom trocha svícení a táhlý monotónní zvuk od chvíle, kdy je hrdinčin partner nalezen) -, spoléhajíc spolu s režisérem, že sdělení jaksi samo vystoupí na povrch. Nevystoupí. Prostředky, které tvůrci zvolili, nejsou dramatické, nýbrž mají charakter pouhého literárního čtení. Provedení je sice čisté a přesné, jenže hlas Anity Krausové je celou dobu pořád jeden a týž, je stejnorodý, netvárný, neumožňuje text jakkoli otevřít, cokoli z něj tematizovat...
Tohle zkrátka nebylo divadlo.
Recenze vyšla v Divadelních novinách 12/2018 (k přečtení zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme