Škorpil: Nová dráma II. (Hra na budúcnosť - Lásky jednej plavovlásky - Oidipus Rex)

Kde jsme včera skončili, tam jsme dnes i začali. Opět svěřovacím představením, tentokrát ovšem v podstatně rafinovanějším podání - Hrou na budúcnosť_SF (Subjective Future)  Petry Fornayové. Ta umístila sebe samu, výtvarnici Natálii Okolicsányiovou, režiséra Jána Šimka a dokumentaristu Adama Haduljaka – všechno představitele jedné výrazné generace – do jakéhosi fiktivního domu důchodců (či snad nápravného zařízení) budoucnosti, kde je (sebeironicky i vážně) nechává vzpomínat na reálnou i vymyšlenou minulost hrdinného boje proti neoliberalismu i sdělovat celkem prozaické postřehy o životě. To vše je zabalené v lákavém a fungujícím kabátku kombinujícím videomapping s virtuální realitou. Nechybí vtip i trocha té lidské upřímnosti, jen jaksi vše vede do prázdna a obecnosti. Koncept a forma jsou zajímavé, jen jejich naplnění už není tak stoprocentní.
Přiznávám rovnou, že nepatřím k fanouškům režijního dua SKUTR, ale – jak říkají Angličané – jsem schopen „dát kredit, kde je třeba“ (třeba naposled u plzeňského Vojcka). To však rozhodně nemůže být případ jejich adaptace Lásek jedné plavovlásky v Astorce.

Přitom zde nic „skutrovského“ nechybí – trocha toho poetična, hodně stylizace i crazy humor. Má to celé být hodně pro zasmání i pro smutek. Asi že tak jako u Formana. Jenže tam oboje vychází odněkud… no nikdo asi pořádně neví odkud. To v Astorce je hodně jasné, co má být směšné, co trapné a co posmutnělé. SKUTRům je tu vidět do kuchyně až hanba a v každém okamžiku je nepříjemně zjevné, co má divák cítit. A k tomu herci, kteří snad kdysi okolo premiéry naplňovali nějaké zadání, ale teď jsou doma, ve svém a před svými – a tak si to „dávají“. Pro každý smích si jdou s gustem a bez ohledu na cokoli. Orgie okatosti.
Tomáš Procházka a jeho Oidipus Rex (Mommie Dearest). Anotace hovoří vznešeně o „znepokojujících úvahách mladých tvůrců o dnešku, zapomínání a naší slepotě vůči morálním přečinům jiných i našim vlastním“. Na jevišti (hraje se v bývalé tělocvičně v prostoru Nová Cvernovka) je obligátní alternativní bordel se spoustou odpadků, igelitů, plechovek a kdoví čeho a v tom se pohybuje - teda spíše porůznu svíjí, plazí, válí a běhá – skupina herců, kteří dokonce čas od času i něco recitují. Tuším, že někdy jsou to repliky z Oidipa, někdy odjinud. Valný smysl to ovšem na první poslech nedává, zvlášť když se z doprovodného zvuku ozývají tu vzpomínky na doktora Mengeleho, tu zas doktorka Horáková a kdo ví co ještě v jazycích, jimiž nevládnu. Hledím na to zmaten, smyslu nenacházím… Což je sice po té skutrovské vůčihlednosti celkem osvěžující, ale nakonec zůstává podobný pocit prázdnoty.