Jen s malou nadsázkou je možné napsat, že Františákova inscenace Schillerovy klasické měšťanské tragédie je téměř klasickou ukázkou ambice, která se režisérovi vymkla z ruky a po cimrmanovsku zasypala sama sebe. Základnímu záměru lze rozumět: hrát dílem vážně, dílem groteskně, přijít s tvarem, ve kterém vedle sebe může stát procítěná deklamace vcelku tradičního střihu i – dejme tomu - Luisina bojovně zaťatá pěst a výkřik „Jmenuji se Louisa Millerová, vy čuráci!“.
Jenže na tento základ se věší stále další a další nápady a stylové proměny: projekce, pimprlové loutkové divadélko, projekce pimprlového divadélka, maska Mickeymouse, taneční kreace, masochistický výstup, živý klavírní doprovod Martina Dohnala, živý zpěv, deklamace přecházející ve zpěv, reprodukovaná elektronika, rap i punk, rokokové kostýmy, střídmé moderní kostýmy, extravagantní kostýmy, psaní dopisu na tělo herečky (alibisticky zahalené tělovou kombinézou), předstírané soulože, symbolická zupácká drezúra syna vojenskými povely (navíc z ničeho nic německy), obrovská rakev, kterou technici přivlečou na jeviště a pak tam bez valného využití zůstane ležet. A tak dál, dalo by se dlouze pokračovat.
Neznamená to, že se neobjeví silné pasáže, potíž je v tom, že se jednotlivé nápady neposkládají do nějakého celku, neumocní se. Spíš jeden druhému překáží a mění inscenaci ve sled více či méně zvládnutých jednotlivostí, v horším případě planých efektů. Martin Františák byl vždycky režisérem se zálibou v ornamentech, tady ale dochází k tomu, že se v jeden velký ornament změnila celá inscenace.
Jenže na tento základ se věší stále další a další nápady a stylové proměny: projekce, pimprlové loutkové divadélko, projekce pimprlového divadélka, maska Mickeymouse, taneční kreace, masochistický výstup, živý klavírní doprovod Martina Dohnala, živý zpěv, deklamace přecházející ve zpěv, reprodukovaná elektronika, rap i punk, rokokové kostýmy, střídmé moderní kostýmy, extravagantní kostýmy, psaní dopisu na tělo herečky (alibisticky zahalené tělovou kombinézou), předstírané soulože, symbolická zupácká drezúra syna vojenskými povely (navíc z ničeho nic německy), obrovská rakev, kterou technici přivlečou na jeviště a pak tam bez valného využití zůstane ležet. A tak dál, dalo by se dlouze pokračovat.
Neznamená to, že se neobjeví silné pasáže, potíž je v tom, že se jednotlivé nápady neposkládají do nějakého celku, neumocní se. Spíš jeden druhému překáží a mění inscenaci ve sled více či méně zvládnutých jednotlivostí, v horším případě planých efektů. Martin Františák byl vždycky režisérem se zálibou v ornamentech, tady ale dochází k tomu, že se v jeden velký ornament změnila celá inscenace.
foto M. Hančovský
O inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava 31. 5 a recenzoval ji v Divadelních novinách 12/2018 (k přečtení zde)
O inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava 31. 5 a recenzoval ji v Divadelních novinách 12/2018 (k přečtení zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme