Divadelní spolek Jedl: Médeia
Schauspiel Leipzig: Prinzessin Hamlet
Médeia
Část inscenací režiséra Jana Nebeského se mi líbí, baví mě jejich originální pohled na klasickou látku (hlavně ibsenovské inscenace Heda Gablerová v Dlouhé a Nora v Divadle pod Palmovkou, ale i Tartuffe Impromptu! v Národním), u jiných kusů mě ovšem originalita za každou cenu dost otravovala (Král Lear z Národního divadla či Denně v Divadle Na zábradlí). Médeia se naneštěstí zařadila do druhé skupiny.
Kromě útržků různých verzí příběhu o Médeie je divák rovněž svědkem výtvarné performance – v zadní části jeviště výtvarník kreslí tuší obraz, další umělkyně zase po celou dobu hněte sochu, na plátno je pak promítán záznam termokamery, který zachycuje právě tvorbu jakési skulptury. Oba herci navíc během zhruba osmdesátiminutového představení vystřídají nespočet bizarních a ještě bizarnějších kostýmů, na jevišti stojí růžová nafukovací labuť, nafukovací kaktusy… Zda-li to celé dohromady dává nějaký hlubší smysl, netuším. Přemýšlet nad tím mě přestalo bavit asi po deseti minutách.
Zdaleka nejsilnější mi přitom inscenace přišla v okamžicích zcivilnění, kdy se David Prachař jako Iáson a Lucie Trmíková coby Médeia normálně baví u večeře. V těchto okamžicích nejvíce vyplouval na povrch střet mužského a ženského světa a na dřeň se odhaloval vztah, který snad kdysi býval velkou láskou a z něhož zbyly jen výčitky a pohrdání. Silná je i scéna, ve které Médeia láká své děti na cukrovou vatu, kterou si přímo na jevišti vyrábí, aby mohla uskutečnit svou pomstu.
Prinzessin Hamlet
Německá inscenace je formálně zajímavým pokusem o reinterpretaci klasického Shakespearova díla. Pětice aktérů (dva herci a tři herečky), všichni v takřka totožných kostýmech a parukách ve stylu Marilyn Monroe, představuje některé z postav Shakespearova kusu – především však princeznu Hamlet a její přítelkyni Horacii. Hodně se tu sborově recituje, text (původem finský) je výrazně repetitivní a všechno se předvádí ve velké nadsázce (která lipským hercům jde, o tom žádná). Dlouhou dobu ale také není vůbec jasné, kam vlastně celá inscenace směřuje. Až ke konci, kdy princezna Hamlet spáchá v Londýně sebevraždu skokem z mostu a její místo nedobrovolně zaujme Horacia, se do inscenace dostává zásadní problém, jak rodina či společnost tlačí na jedince, aby se podřídil roli, která je mu určena. Nejsilněji mi v pamětu utkvěla scéna, ve které herečka, jež zrovna představovala Horacii, obchází ostatní účinkující zpívající variaci na „To be, or not to be“ a hledá u nich prostý lidský kontakt. Je ale odmítána, či spíše přehlížena, její snaha po vzájemném souznění je odsouzena k hořkému neúspěchu.
Říká se sice „konec dobrý, všechno dobré“, ale nelze se zbavit dojmu, že kdyby byla německá inscenace o polovinu kratší, vůbec nic by se nestalo.
LUKÁŠ DUBSKÝ
Kromě útržků různých verzí příběhu o Médeie je divák rovněž svědkem výtvarné performance – v zadní části jeviště výtvarník kreslí tuší obraz, další umělkyně zase po celou dobu hněte sochu, na plátno je pak promítán záznam termokamery, který zachycuje právě tvorbu jakési skulptury. Oba herci navíc během zhruba osmdesátiminutového představení vystřídají nespočet bizarních a ještě bizarnějších kostýmů, na jevišti stojí růžová nafukovací labuť, nafukovací kaktusy… Zda-li to celé dohromady dává nějaký hlubší smysl, netuším. Přemýšlet nad tím mě přestalo bavit asi po deseti minutách.
Zdaleka nejsilnější mi přitom inscenace přišla v okamžicích zcivilnění, kdy se David Prachař jako Iáson a Lucie Trmíková coby Médeia normálně baví u večeře. V těchto okamžicích nejvíce vyplouval na povrch střet mužského a ženského světa a na dřeň se odhaloval vztah, který snad kdysi býval velkou láskou a z něhož zbyly jen výčitky a pohrdání. Silná je i scéna, ve které Médeia láká své děti na cukrovou vatu, kterou si přímo na jevišti vyrábí, aby mohla uskutečnit svou pomstu.
Prinzessin Hamlet
Německá inscenace je formálně zajímavým pokusem o reinterpretaci klasického Shakespearova díla. Pětice aktérů (dva herci a tři herečky), všichni v takřka totožných kostýmech a parukách ve stylu Marilyn Monroe, představuje některé z postav Shakespearova kusu – především však princeznu Hamlet a její přítelkyni Horacii. Hodně se tu sborově recituje, text (původem finský) je výrazně repetitivní a všechno se předvádí ve velké nadsázce (která lipským hercům jde, o tom žádná). Dlouhou dobu ale také není vůbec jasné, kam vlastně celá inscenace směřuje. Až ke konci, kdy princezna Hamlet spáchá v Londýně sebevraždu skokem z mostu a její místo nedobrovolně zaujme Horacia, se do inscenace dostává zásadní problém, jak rodina či společnost tlačí na jedince, aby se podřídil roli, která je mu určena. Nejsilněji mi v pamětu utkvěla scéna, ve které herečka, jež zrovna představovala Horacii, obchází ostatní účinkující zpívající variaci na „To be, or not to be“ a hledá u nich prostý lidský kontakt. Je ale odmítána, či spíše přehlížena, její snaha po vzájemném souznění je odsouzena k hořkému neúspěchu.
Říká se sice „konec dobrý, všechno dobré“, ale nelze se zbavit dojmu, že kdyby byla německá inscenace o polovinu kratší, vůbec nic by se nestalo.
LUKÁŠ DUBSKÝ
další informace: Médeia, Princezna Hamlet
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme