Etlíková: Londýn 2018: Pochybná divadla II.

Soustředění na tvorbu je luxus

Slíbila jsem, že přiblížím činnost Live Art Development Agency, kde se odehrává má stáž. Předmět zájmu této organizace, live art, je ale velmi křehký, a definice formulované anglojazyčnými umělci a kritiky jsou v kontextu zkušeností a divadelního vzdělání z českého prostředí velmi náchylné k nepochopení nebo dokonce k odmítnutí. Vzhledem k tomu, jak dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala pod pojmem live art představit cokoliv doopravdy smysluplného, hraničilo by s machrováním pustit se hned v druhém dílu seriálu do pokusu o definici. Proto se zatím raději na chvíli zastavím v oblasti, která ještě neposkytuje dostatečně velký nadhled na to, aby bylo možné zaujmout vlastní kritický postoj, lze se tu ale probírat myšlenkami a situacemi, které se zrodily v odlišném kulturním prostředí. Kontext, z něhož se live art rodí, bývá nicméně vnímán jako o něco důležitější část uměleckého díla než jeho hmatatelné provedení, takže se pohybujeme v rámci konceptu.

Inspirační východiska live art jsou jasná: v drahých divadelních domech vznikají mnohé perfektně vybroušené inscenace díky „luxusu“, že se zde tvůrci mohou plně pohroužit do vizí, jež chtějí vyjádřit, a existenční problémy řešit jen, pokud to slouží jako inspirace. Live art lze považovat za umění lidí, kteří do takového vypolstrovaného prostředí nemají přístup a v nepříjemných rozptýleních se doslova topí. Tito umělci často pocházejí z diaspor a komunit, kde přežívají kulturní koncepty, které fascinují i širokou veřejnost a bývají tedy také inspirací pro divadelníky z „velkých jevišť“. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se členové těchto diaspor a komunit nemohou z různých nejen existenčních důvodů chodit na výsledná díla dívat, natož podněcovat diskuse v případech, kdy by získali dojem, že se jedná o pouhé povrchní odkazování k jejich kultuře za účelem působit stejně exoticky jako kulturně otevřeně a umělecky uvědoměle. Takové situace rozhodně nenastávají, tvoří-li live umělci. Pro ně je prioritou uvádět události v prostředí přátelském k těm, jejichž kulturou se inspirují, a zvát je nejen do hlediště, ale většinou i k účasti na tvorbě samotné.

Vztah live art k britskému a severoamerickému divadlu by se dal modelově přirovnat k situaci, již zachycuje film mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritu Birdman. Righann Thompson, ambiciózní divadelník na sklonku středního věku, usiluje o návrat do atmosféry ze „starých dobrých časů“, kdy na Broadwayi slavil zářný úspěch jakožto režisér, herec i dramatik v jedné osobě. Do své nové inscenace ale obsadí mladého talentovaného herce Edwarda Northona, který je přímo posedlý zdůrazňováním nevypočitatelné živelné stránky divadla. V průběhu předpremiéry ztropí Thompsonovi před diváky scénu, jakmile zjistí, že mu ve snaze napomoci hladkému průběhu představení vyměnil pravý gin za vodu, přímo na jevišti se také pokouší o skutečný sex s Thompsonovou dcerou a svou bývalou přítelkyní, a pak už se nevypočitatelné události jen vrší. Vzniklý chaos způsobí, že se Thompson ocitne před novináři ve spodním prádle. Live umělci se Northonovi podobají vůlí dát průchod nezvladatelné radikalitě. Jejich extrémnost ale má být v ideálních případech pouze přesnou odpovědí na obdobně neúprosnou tendenci mnohých vlivných, extrémně konzervativních proudů v myšlení a v umění agresivně se bránit nejrůznějším „rušivým“ skutečnostem.

Některé myšlenkové proudy, k nimž má live art blízko a které ho zrodily, již stihly proniknout do populární kultury ve velmi přesně a konkrétně formulované podobě. Ukázkovým příkladem je například kultovní seriál Sarah Gubbins a Jilla Sollowaye I Love Dick, jehož první série vznikla pro Amazon v roce 2016 podle feministického románu Chris Kraus. Zachycuje spád událostí, jejichž prostřednictvím se jisté dlouhodobě potlačované úhly pohledu prodírají do středu pozornosti. Umělkyně Chris sužovaná pocity bezvýznamnosti poté, co byla její díla odbornou veřejností několikrát za podivných okolností odmítnuta, se při oficiální večeři vášnivě zamiluje do etablovaného umělce a akademika Dicka. Způsobí to suverenita, s níž si lehkomyslně a s potěšením rýpne do jejího pocitu méněcennosti. Chris přivede k nepříčetnosti, když si s ní Dick ještě nějaký čas poté při setkáních na veřejnosti pohrává, aniž by jí dal k dispozici jakýkoliv racionálně uchopitelný signál, na který by se mohla odkázat, kdyby si na něj chtěla stěžovat. Cítí se k tomu oprávněn, protože se vše odehrává v jakémsi akademickém azylu, kde není přítomnost žen žádoucí, jelikož by mohly přinášet rozptýlení (!). Frustrovaná Chris, které Dickův odstup znemožňuje o svých pocitech mluvit, začne psát spolu se svým neméně bezradným manželem Dickovi vřelé intimní dopisy, v nichž pečlivě vysvětluje svou životní situaci. Ve slabé chvíli mu jich pošle celou truhlu, a když vidí, že to v něm vyvolalo agresi namísto empatie, rozhodne se mu oplatit stejnou mincí. Rozvěsí své milostné konfese po zdech univerzitního města tak, aby si o jejích pocitech mohli všichni přečíst. Následný skandál tak spustí mimo jiné nepohodlnou změnu Dickova vnímání vlastní pozice v současném umění. S live art má tento příběh společné sympatie k na první pohled neprůkazným uměleckým projevům, které je snadné přejít mávnutím ruky, a také představu, že to není jenom umělec samotný, nýbrž i jeho okolí, kdo zodpovídá za to, v jaké síle se projeví jeho tvůrčí potenciál.

V této chvíli je live art nejvíce doma v oblastech, které se (ještě?) nerozvinuly natolik, aby přinesly takto propracovaná vyjádření svých postojů k mocným a omezujícím kulturním stereotypům. Asi nejviditelnější vývoj se v Londýně momentálně odehrává v afrických a karibských diasporách, které se letos mohou těšit ze svého údajně prvního kinematografického trháku, z filmu Ryanna Coohlera Black Panther, jenž vznikl podle komiksu Stana Lee a Jacka Kirbyho. Je příznačné, že ho lze zařadit do žánru sci-fi. Africká země, která dosud před světem úspěšně tajila vlastnictví zázračného kovu vibranitum, jejž nikdo jiný nedovede vyrobit, patří do skupiny snových představ o dosud nevyužitém potenciálu černošských menšin, jichž je zdejší „podzemí“ plné. Klid na soustředění a teoretizování je drahocennou komoditou a live art vychází z přesvědčení, že ho tato minorita ještě nezískala tolik, aby mohla soustředěně čerpat ze svého potenciálu.

Pro tento druh umění je charakteristické, že se ostře vymezuje proti představě tvorby jako soutěže, kde uspějí jen ti, kteří se „proderou“ k něčímu uznání. Live art zahrnuje různé přípravné ozdravné terapie s cílem uvést účastníky do takového psychického stavu, v němž by byli schopni v plné síle projevit svůj talent. Tím se ale rozhodně nevyčerpává. Propracovanost výsledného uměleckého díla sice není tak důležitá jako vědomí vztahu ke společenskému kontextu, z něhož se zrodilo, to ale vůbec neznamená, že si diváci z live art událostí neodnášejí silný zážitek, spíš naopak. Mohou prožívat vzrušení z toho, že se stávají svědky momentu, kdy se začíná vyjadřovat někdo, kdo se zatím příliš neprojevoval, a užívat si dobrodružství, že se stali součástí situace, která je zatím příliš citlivá a plná emocí na to, aby bylo možné ji proměnit v předmět uměleckého obchodování.