Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla V.

Módní přehlídka na útěku

Na začátku května se ve studovně Live Art Development Agency odehrál křest publikace Critical Interruptions vol. 1 / Steakhouse Live. Skupina autorek zkušených v psaní o různých druzích scénických umění zde zveřejnila texty, které vznikly v rámci experimentálního projektu vedeného dvojicí východoevropských divadelních kritiček působících ve Velké Británii: Srbky Bojany Janković a Rumunky Diany Damian-Martin. Když se v roce 2016 konal festival Steakhouse Live, vytvořil si tento tým pracovnu u jednoho ze stolů ve festivalově rušné kavárně v Toynbee Studios a pokusil se ke kritickému psaní přistoupit jako k činnosti, jež se odehrává v rychlém pohybu, jen ve velmi těsné následnosti po vlastních uměleckých událostech. Vznikly tak komentáře, v nichž se zřetelně zrcadlí předměty jejich pozornosti: zdůrazňují nedokončenost, koncepční rámec, vyhraněnou politickou angažovanost a tendenci ke zobecňování.

Máloco by mě asi dokázalo tak překvapit, jako když jsem mezi těmito fragmenty úvah narazila na zmínku o režisérce Lucii Repašské. Autorka Katharina Joy Book ji zmínila jako umělkyni, která programově odmítá praxi, bez níž by bylo londýnské podzemí místem s úplně jinou atmosférou: ukazování inscenací ve fázi work-in-progress (80% titulů, s nimiž jsem se tu setkala, nebylo hotových, a při odchodu ze sálu jsem zpravidla od uvaděček obdržela dotazník pro zpětnou vazbu). „Proč bych jim (divákům) měla ukazovat své špinavé prádlo?“ cituje autorka Repašskou. Tvorba divadla D’Epog má pro Joy Book i přesto mnoho společného s live art a s ním spřízněným divadlem: píše, že přes všechnu formální vypiplanost působí jejich inscenace jako úžasně ZASVINĚNÉ špinavé prádlo, a právě toho si na ní váží. Samozřejmě jsem okamžitě začala přemýšlet nad tím, co společného by mohlo mít české divadelní „podzemí“ a londýnské spěšně navlékané špinavé prádlo …

Jenže to první, co mě napadlo, byla vlastnost, která oba světy fatálně odděluje. V českém podzemí se dá o špinavém prádle mluvit především (i když jistě ne jenom) metaforicky, zatímco v Londýně bývá na jevišti přítomné v mnoha případech i téměř fyzicky. Inscenační náčrt Fitting bylo jedno z nejdoslovnějších představení, s jakým jsem se v Camden People’s Theatre setkala, ale v kontextu ostatních produkcí to nebyla nevýhoda. Náleželo k mnoha místním dílům založených na tom, že si herec přímo na scéně stále převlékal kostýmy. Protagonista Matt Miller se nejdřív objevil v korporátním šedém obleku, který poté kombinoval se stále ženštějšími a barevnějšími kusy oděvů, přičemž se divákům snažil skrze vyprávění přiblížit pocity strachu, rozrušení plného adrenalinu i euforického opojení, spojené s postupným sbíráním odvahy a s váhavým pronikáním do světa oblékání bez ohledu k genderové identitě. Divadelní kostýmy v této a v podobných produkcích nelze jednoduše oddělit od kusů oblečení z osobního šatníku herců. Dá se tedy s trochou nadsázky říct, že jsou zašpiněné stopami po potu, který nasály, když byly každodenně nošeny.

herec/herečka a režisér/ka Ray Filar, foto z Facebooku, autor Dan Govan

V inscenacích, jež měly za jedno z nejdůležitějších témat oblékání, často zaznělo, že je pro tvůrce důležitou hodnotou rušení opozic a pevných kategorií. Převlékání jsem tu vnímala převážně jako prostředek, s jehož pomocí může člověk jasně vyjádřit, že nemá pochopení ani sympatie pro způsoby vzezření a vystupování, jaké od něho očekává společnost. Ray Filar vytvořil/a pro CPT inscenaci Non-binary Electro Hour (jež se asi nejvíc ze všech soustředila na transsexualitu jako takovou) a citoval/a v ní slova básníka Quentina Crispa, která výmluvně vystihují životní pocit charakteristický pro celý tento proud divadelní tvorby: „Módu si osvojujeme ve chvíli, kdy nevíme, kdo jsme.“ V českém kontextu se mi ale v souvislosti s touto myšlenkou nic nevybavuje. A v případě tvorby divadla D’Epog už vůbec ne: soubor, který dokáže pravidelně trávit dva roky s intenzivní přípravou jediné inscenace, a přitom zdůrazňuje odpor k přebírání jakéhokoliv druhu módy, dělá naopak všechno pro to, aby dal najevo, že má naprosto jasno v tom, kým je, případně kým chce být. Nejspíš lze zobecnit, že si české nezávislé divadlo vysoce cení schopnosti být soustředěný a "svůj", zatímco v tom londýnském jde spíš o neklidné přežívání na okrajích mainstreamu, o to, ztělesňovat jeho živoucí zpochybnění, a přitom zůstat v dialogu. 

Z inscenace Political Child, foto Jemima Yong, převzatoz Facebooku skupiny

Na české prostředí jsem si spontánně vzpomněla snad jen v případě představení agresivní genderfuck rockové kapely Pink Suits. Mimo jiné proto, že zde netradičně nehrála tak zásadní roli slova. Vzhledem něžná a drobná, ale rázně extatická bubenice a zpěvačka Ray Predergast a kytarista a zpěvák Lennie s mužně vypracovanou postavou a s dlouhými blonďatými vlasy, po mnoho minut svázanými do holčičkovských culíků, vystupují jako děti, které dorostly do dospělého věku, aniž by pochopily, v čem spočívají kouzla a tabu sexuality. Během představení byli oba téměř stále skoro úplně nazí, ale v jejich vystupování většinou nebylo ani stopy po erotickém náboji. Predergast ztělesňovala malou dívku, která si poněkud drsným způsobem hraje s barbínami. Poté, co všem svým panenkám vrtačkou nejprve provrtala hrdla a poté od nich oddělila hlavy, přišla scéna, kdy převlékala Lennieho do růžových šatů a opět mu je sundávala, a také se na dlouhou dobu položila nahá na jeho bezvládné tělo. Vizuálně to sice připomínalo sexuální akt, v této scéně ale vynikala především nevinnost: byla to jenom dětská hra na sex. Napadlo mě, že taková průzračná dětská nahota by se mohla objevit v inscenaci Loly Lolyové nebo Jana Kačeny. Nicméně z jejich tvorby by se nejspíš daly úzkostné pocity pouze intuitivně vytušit z celkové nálady, zatímco Pink Suits si naopak dávají záležet (tak jako ostatní s nimi spříznění tvůrci) na tom, aby je přímočaře zformulovali a náležitě křiklavě zvýraznili ve svých zpívaných a křičených textech. Například v písni Salute to the Sun: „give me your cancer, I’m done / I’m oh so tired of hiding my life on run,“ nebo: „my only problem with living / is that I don’t feel alive“.

Alternativní světy londýnského "podzemí" připomínají provizorně stlučené chatky, jimiž otřásají beaty z nedaleké luxusní diskotéky: není kam se schovat a kde načerpat sílu k vytvoření propracovaného divadelního díla, a nezbývá tedy, než se víc soustředit na sílu představení jakožto společenských událostí a na komentování toho, co vytvořila populární kultura. Témata z ní převzatá činí umělecká díla přístupnějšími, stejně jako důraz na mluvené slovo a pozornost věnovaná strategiím, jak se vyrovnat s nedobrovolným přežíváním na okrajích společnosti. Myslím, že hlavní rozdíl mezi londýnským a českým podzemím je v tom, že to londýnské promlouvá z pohledu někoho, kdo by moc rád náležel k hlavnímu kulturnímu proudu, ale z rozličných (a často i velmi vážných a bolestných) důvodů mu to není umožněno, zatímco v tom českém je tvorba mimo centrum společenské pozornosti spíš otázkou sebevědomé a při vší náročnosti pozitivně hodnocené volby. Inscenace českého nezávislého prostředí mají tendenci být spíš bytelnými jeskyněmi než chatkami a lze se tedy mnohem snáze zabydlet v "jiných světech", které vytvářejí. Nicméně na londýnské alternativě je zas úžasné, že ji diváci berou vážně a chození do divadla a na live art události je pro mnohé z nich důležitou životní potřebou, jejíž praktické účinky dokážou pojmenovat, jasně vnímat a především obhajovat. Být v hledišti a intenzivně pociťovat, že všichni okolo mě přesně rozumějí divadelnímu jazyku představení, a navíc se dobře baví a téměř ho hltají, to je zkušenost, která mi nejspíš bude v Čechách hodně chybět.