Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 26.6.) : Médeia, Princezna Hamlet, Zápisky z volných chvil

Nebeský-Trmíková-Prachař : Médeia
Schauspiel Leipzig: Princezna Hamlet
KALD DAMU: Zápisky z volných chvil

Úvodem obligátní zpráva o počasí: včera to zas bylo na draka. Zvláště večer. Snažím se zachovat optimismus, ale už mi to bláto a zima trochu lezou na nervy. Tím spíš, že se mi Karel Kratochvíl přiznal, že má v Grandu pokoj do dvora, tedy bez trolejbusové zastávky, bez opilců u non-stop okénka a bez ranní sbíječky. No jo, já vím, závist není hezká a navíc nejspíš kazí karmu. I když, kdo ví.

Médeia
Osvědčená sestava Nebeský-Trmíková-Prachař se v krátké době už podruhé obrátila k antice a výsledkem je variace na Médeiu. V porovnání s loňským Orfeem (i ten bude na letošním festivalu k vidění) je Médeia podstatně přímočařejší, srozumitelnější a údernější. Scénář je sice výsledkem skládačky celé řady textů, včetně vlastních, podstatnější je ale úhel pohledu: přes veškerou nadsázku a expresi se tu sleduje příběh téměř rodinný, téměř psychologický a zachycený zevnitř. Rozpadlý, beznadějně vyvanulý vztah, chtělo by se napsat dysfunkční manželství, navíc s nijak zvlášť nepřipomínanou, ale neustále přítomnou mladší ženou „v zákulisí“. Médeia marně vypočítává, čeho všeho se musela pro Iásona vzdát, jaké krutosti spolu prováděli, je útočná a naléhavá, burcuje a vydírá. Iáson reaguje unavenou a přezíravou ironií. Pak přijde absurdně krutá pomsta. Nic se tu samozřejmě neukazuje, nebo jen ve velmi decentních náznacích (třeba děti jako cukrová vata na špejlích), o to víc se předvedou důsledky, nejen na zlomeném Iásonovi, ale samozřejmě i na samotné Médeie.



Nebeský s kostýmní výtvarnicí Vlachynskou nabízejí křiklavě umělohmotnou estetiku, extravagantní oblečky, nechybí ani dvojice výtvarníků, kteří v průběhu představení „paralelně“ vytvářejí obraz a jakousi neurčitou plastiku (nemohu se zbavit podezření, že už se z toho stává samoúčelné klišé). Také po herecké stránce nedojde na žádné zásadní překvapení: Trmíková je expresivní, místy tlačí na pilu poněkud násilně, Prachař ironizuje způsobem podstatně uvolněnějším, umí být zábavný – ale vlastně je to opáčko toho, co v Nebeského inscenacích předvedl už mnohokrát. Kdybychom se přenesli do souřadnic kamenného divadla, bylo by jejich Médeiu možné označit za „solidně odvedený provozní titul“.


Princezna Hamlet
Lipská Hamlet měla být jednou z hlavních hvězd festivalu, ale upřímně řečeno, klidně bych se bez ní obešel. Technicky dobře provedená, ale značně nezáživná hamletovská variace, ve které si pětice herců stylizovaných do podoby Marylin Monroe předává postavy z Hamleta.



Princezna Hamlet je odeslána do Londýna, skočí tam z mostu, doma je za krále provolána její kamarádka Horacia, která sice vysvětluje, že ona není Hamlet, ale všem je to jedno. Show must go on. Odhaduji, že autoři za svým dílem cítí hluboký komentář ke stavu současného světa, sám ale s odpuštěním zůstanu u pocitu, že měli v ruce materiál na desetiminutovou drobničku, který pomocí notně obehraných heinermüllerovských triků mechanicky našlehali do celovečerní stopáže.

Zápisky z volných chvil
Tohle je divadlo, o kterém se hodně špatně píše - i když se na něj velmi dobře dívalo. Je to tak trochu jako s nirvánou (když už se tu jedná o inspiraci texty dálně východní provenience), dá se docela dobře vypočítávat, čím vším není, mnohem horší je to s vystižením toho, oč tedy vlastně šlo. Inscenace je to na první pohled velmi nenápadná, nedějová, není třeskutě vtipná ani poetická, neoslňuje režijními nápady, hereckou ani jinou technikou, ba ani scénografií. A přesto má velmi silnou atmosféru, posmutnělou i nadějeplnou, místy pobavenou, snad i lehce poťouchlou. Od všeho je tu přitom jen tak akorát, nenápadně, neokázale, zato s velkým citem pro věc.

foto Jakub Linhart a Jakub Barvínek

Základní struktura Zápisků je prajednoduchá: jeden z účinkujících vcelku civilně přeříká krátký text, vztahující se k měsíci či ročnímu období, a pak se k tématu přidávají asociativní divadelní obrazy, často velmi volné, ty už beze slov. A tak pořád dokola, postupně se projede celý rok. Hudbu i nejrůznější zvuky doplňuje naživo cimbál (tedy, z mého úhlu pohledu to vypadalo jako cimbál, ale lidovkově to rozhodně neznělo, i díky snímači a krabičkám s efekty), přičemž muzikant též tu a tam legračně neškoleným hlasem přihodí cosi ohledně počasí. A jsme u toho: takhle popsáno to zní jako banalita, jenže právě ona smířená a vyrovnaná cykličnost dávala celému dění pevný základ, kontrastující s evidentním uměním vystavět situaci nenápadně vyšinutou z očekávatelné normálnosti.

foto Jakub Linhart a Jakub Barvínek

Inscenátoři odkazují ke starým japonským textům, ale kdybych si to ex-post nepřečetl v programu, samo od sebe by mě to nenapadlo. Jsou to spíš docela obyčejné a univerzálně znějící výroky o přírodě, počasí nebo třeba o tom, že je příjemné ležet za bouřky v posteli pod teplou peřinou (mimochodem, instruktážní pasáž o tom, jak se chovat za bouřky, byla zjevně současná). Jindy se tančí na pochybnou hudbu z osmdesátkového kazeťáku, trhají se jablka s pomocí štaflí, rozbalují se vánoční dárky, dojde i na kuriózní výstup, ve kterém muž s ptačí budkou na hlavě zahraje na fujaru. V součtu z toho bylo zatím nejpříjemnější překvapení celého festivalu. Tudíž je asi na místě jmenovat: režírovala Anna Klimešová, hrála mezinárodní trojice Kateřina Císařová, Anita Gregorec a Martin Belianský (plus onen blíže neurčený muzikant).

Mimochodem, je docela nadějné, že příjemné zážitky šly letos v Hradci velmi často na damácké konto. O #followforfollow jsem se zmiňoval v pondělní zprávě, včera jsem po Zápiscích doslova doklusal na Tisíc tuctů, jenže už bylo pozdě, utekl mi začátek a navíc se mi v nacpaném šapitó nepodařilo najít místo, ze kterého bych toho viděl tolik, aby bylo možné podat seriózní zprávu. Ale i tak: vypadalo to sympaticky, i když tentokrát v žánru drsné loutkové grotesky.

festivalový program: Klicperovo divadlo, Drak, Open Air

další informace: Médeia, Zápisky, Princezna Hamlet