Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (středa 28.6)

Jakub Gottwald a kolektiv: K Prameni

Uhol_92 Bratislava: Toni Wolff zisťuje, že prerobila milióny

Meetfactory: Dech

K Prameni

Mohlo by z toho být poněkud alibistické heslo (nejen) tohoto festivalu: nejsem cílovka. Nebo mám možná jenom smůlu na indiány. Sotva jsem se jakž takž oklepal z nejpříšernějšího zážitku z nedávného brněnského Divadelního světa, lampionovského Malého stromu s jeho zabijáckou dávkou člověčiny prošpikované přírodní moudrostí, vybafla na mě v Hradci festivalová produkce K Prameni.

V parčíku v Šimkových sadech se nás ráno sešlo celkem pět indiánů a sedm bledých tváří (jedna z oněch bledých tváří mi ovšem předtím zkontrolovala lístek, takže de facto remíza). Pak jsme dvě hodiny popocházeli od jednoho týpí ke druhému, v každém jsme si sedli na zem a vyslechli zdlouhavé vyprávění evokující reálné osudy severoamerických indiánů prošpikované křivdami, kterých se na nich dopustili bílí Američané (v podtextu byla nicméně vždy jakási rozpolcenost, ba ošklivost, žádná romantika nebo idealizace). Nakonec jsme se zúčastnili stavby ještě jednoho týpí, při kteréžto příležitosti se také trochu bubnovalo a vespolně poskakovalo do kruhu.

Jakub Gottwald a spol. se sice zaobírají podobnými tématy jako výše zmíněný Malý strom, vůči vlezlému ezopopu se ale důrazně vymezují. Chtějí ukázat reálné indiány se všemi křivdami, problémy i pokroucenou současností. Konec konců, týpí nepokrývají kůže, ale kusy plastu a vypravěči se netváří jako opravdičtí indiáni nebo velcí sympaťáci. Coby záměr to zní dobře, zádrhel spočívá v tom, že to bylo divadelně nijaké a zoufale nápaduprosté. Při jedné ze zastávek nám indián na závěr vyprávění ukázal knihu E. T. Setona a optal se, proč se dojímáme nad příběhy idealizovaných rudochů, místo toho, abychom se zamyslili nad tím, jak jsme jim ublížili. Otázka to byla samosebou řečnická, ale uměl bych na ni odpovědět: mimo jiné třeba proto, že Seton dokázal napsat strhující příběhy, které s nadšením četly celé generace. V Šimkových sadech nás naopak čekalo sto dvacet minut nezáživného vyprávění, jalového popocházení a nepohodlného posedávání. Lze samozřejmě racionálně zkonstruovat smysl sdělení a souhlasit s ním (nebo taky ne), jenže málo platné, zážitek to byl úmorný. No nic, konec stížností. Nejsem cílovka.


Toni Wolff zisťuje, že prerobila milióny

Cílovka nejspíš nejsem ani v případě autorské inscenace Alžbety Vrzgulové, tady jsem však zůstal docela zmatený: uteklo mi něco podstatného nebo ta inscenace opravdu sděluje tak strašně málo? 

V první půlce čtveřice barevně ohadříkovaných účinkujících s očividnou ironií citovala různé internetové ezoplácání a uváděla příklady, jak influenceři toho typu vydělávají na followerech. O přestávce byli diváci informováni, že se mohou posadit blíž, to jest na jeviště, ale nic zásadního se nezměnilo, představení dojelo v dost podobném duchu až do konce. Nepochybuji o tom, že se v této oblasti asi odehrávají dost bizarní ba i příšerné věci, ale od inscenace na dané téma bych přece jen očekával víc, než že to pouze ironicky připomene. Ale čert ví, možná mi prostě jen něco uniklo.


Dech

Ti, kteří mají rádi minimalismus, by si tuhle inscenaci Meetfactory asi neměli nechat ujít. Matěj Samec napsal útržkovitý text, ve kterém zlomený osamělý muž komunikuje střídavě s matkou a se sestrou; matka je mrtvá, sestra zamotaná v podivném světě absurdních konspiračních teorií. Přičemž většina hovorů se nejspíš odehrává jen v mužově hlavě.

Režisérka Natália Deáková vše pojala téměř jako rozhlasovou hru: Jan Hájek sedí po celou dobu nehnutě na jednom místě profilem k publiku, občas přijde Barbora Milotová a posadí se na vanu, která připomíná smrt matky (ta – asi - podlehla v koupelně mrtvici nebo infarktu). Hájek mluví monotónním, hlubokým hlasem, jeviště zůstává téměř pořád ve tmě, jen občas je některý z účinkujících vypíchnut slabým světlem reflektoru. Neurčitý, ale zoufale bezvýchodný příběh plný vzájemných výčitek, křivd a neporozumění se pomalinku skládá, osamělost se nezmenšuje, deprese narůstá. Jít na představení tohoto typu v deset večer šestý den festivalu je docela drsné, ale jsem rád, že jsem to nevzdal - Dech má atmosféru, která dokáže udržet pozornost i za poněkud ztížených okolností.

festivalový program zde
o druhé polovině festivalu budu mluvit v Mozaice ČRO v pondělí 3. července
foto: festivalový web