Danny versus dějiny
Proč to nepřiznat: Divadlo na Vinohradech se nachází trochu mimo můj divácký perimetr. O to zvědavější jsem byl na novou inscenaci režiséra Radovana Lipuse Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší) – a odcházel jsem mile překvapen.
Režisér Lipus a autor dramatizace Škvoreckého románů Jan Vedral pojali inscenaci jako průlet epizodami ze života Dannyho Smiřického v průběhu mnoha let, od nacistické okupace až po svobodná devadesátá léta. Nejedná se ale o chronologické vyprávění, neustále se přeskakuje v čase i prostoru a své činy glosuje celá čtveřice Smiřických, odstupňovaných podle věku (Petr Matyáš Cibulka, Aleš Petráš, Tomáš Pavelka, Svatopluk Skopal). Tyto skoky udržují diváckou pozornost a žádají si dobrou orientaci v československých dějinách, zároveň ovšem vytvářejí příjemnou klipovitost, díky níž bezmála tříhodinová podívaná nikdy neupadne do monotónnosti.
Zpočátku se zdá, že se Lipusova inscenace bude potýkat s jistou černobílostí. U obou totalitních režimů by to bylo vcelku pochopitelné, rozpaky vzbuzuje spíše poválečný střet Dannyho-seniora (Svatopluk Skopal) s hysterickou kanadskou feministkou (Andrea Elsnerová), zařazený hned zkraje první poloviny.. Původní jednoznačnost však režisér naštěstí postupně zlehka problematizuje, ať prostřednictvím už zahořkle glosátorského legionáře Skočdopole (Pavel Rímský), neustále naloženého v lihu, nebo – a to především – velmi ambivalentním pojetím komunistické spisovatelky Marie Majerové (Carmen Mayerová). Drobné ozvěny oné úvodní černobílosti už se pak objevují jen sporadicky, třeba v rozeřvaných chlápcích Jiřího Šestáka. Diskutabilní je ještě téměř sólový výstup Stanislava Moskvina v roli sovětského spisovatele Arašidova, herci však nelze upřít uhrančivost, se kterou svůj fantasmagorický monolog o ruské vodce pronáší.
Jakkoli banálně to asi bude znít, v celé dlouhé inscenaci je zkrátka neustále na co se dívat. Pomáhá tomu i širokánské a věkově pestré herecké obsazení („od Cibulky po Kostku“), v němž kromě ústřední čtveřice vynikne především Karolína Knězů v roli osudové lásky Nadi. Když připočteme i skvělou živou hudbu Pavla Helebranda (které bych si klidně dal i víc), máme velmi solidní inscenaci, jež i přes svou délku nenudí.
VOJTĚCH VOSKA
více informací zde
foto Viktor Kronbauer
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme