Mikulka: Skupova Plzeň (sobota 15.6.2024)

Kriplštreka - Divadlo Líšeň 
Spaghetti Futurista! - Jihočeské divadlo - Malé divadlo České Budějovice 
Ubu - Stuffed Puppet Theatre
Hong Dongji a příšera Isimi - Culture Art Bakery FF Wang
Kufr z Tchaj-Peje - Flying Group Theatre

Na školních lyžařských kurzech se říkávalo, že třetí den je kritický. Na Skupově Plzni se to bohužel vyplnilo takřka bezezbytku. Po povedeném pátečním programu následovala studená sprcha.

Sérii odstartovalo hned po ránu brněnské Divadlo Líšeň s podivně roztříštěnou bezdomoveckou feérií nazvanou Kriplštreka. Dvojice umírajících (nebo jen hodně nemocných) bezdomovců se povaluje a popíjí v nemocniční posteli, která s nimi z úradku jakéhosi podivného mluvícího technického zařízení kamsi ujíždí. On vzpomíná na svou lásku a vypráví na tohle téma obehrané historky, do toho vstupují triviálně satirické scénky s lajdáckými a cynickými doktory nebo zdravotními šmejdy, stínové divadlo, pokusy o humor téměř bolkopolívkovského střihu, manýristicky přepjaté expresivní písničky a vše nepřekvapivě završí melodramatické umírání. Ani by snad tolik nevadilo, že se v tom všem dost těžko hledal nějaký zřetelnější řád - hlavní průšvih spočíval v tom, že prakticky všechny výstupy trvaly minimálně dvakrát tak dlouho, než kolik situace unesla. Výsledkem bylo představení pocitově nekonečné, doslova úmorné.

Budějovické Malé divadlo představilo „divadelní portrét Růženy Zátkové“, v česku prakticky neznámé avantgardní výtvarnice pocházející ze známého podnikatelského rodu Zátků. (Odtud také trochu matoucí titul Spaghetti Futurista!) Petr Erbes s Karolínou Kotrbovou přišli se sledem výstupů, pojatých jako groteskní momentky ze života protagonistky, vylepšených neustálým zatahováním diváků do hry. Šestce účinkujících nepravidelně rotovala ve spoustě různých postav, celé to běželo vcelku svižně, ale zároveň taky dost očekávatelně. Z ryze divadelního hlediska se nicméně Futurista stal oním příslovečným jednookým králem mezi sobotními slepými - a pro ty, kteří o Růženě Zátkové nikdy neslyšeli (jako třeba já), přinesl i trochu užitečného poučení.

Velké zklamání se dostavilo ve večerním prime timu. Australsko-nizozemský nestor loutkového divadla Neville Tranter (vystupuje pod hlavičkou Stuffed Puppet Theatre) se loučí s dlouhou a úspěšnou kariérou adaptací Jarryho Krále Ubu. Zní to nadějně, ale podívaná to byla – nedá se to bohužel nazvat jinak – zcela tristní. Starý pán předvedl sérii proslulých dialogů známých figur pojatých jako muppets (tedy velcí maňásci s otvírací pusou), téměř bez vtipu, bez valného tempa, zato s náznaky „humanistického“ zděšení nad předváděnými surovostmi, což do Jarryho cynické frašky pasuje zhruba tak dobře, jako příslovečný drát do oka. A k tomu povrchní a navíc zcela nahodilé aktuální narážky, třeba na sociální sítě nebo fake news. Pokud má někdo pocit, že z takovéto kombinace dost dobře nemůže vzejít nic dobrého, má pravdu: nevzešlo. Dlouhý potlesk na závěr lze brát (doufám) spíš jako výraz úcty k výrazné postavě světového loutkového divadla, než ocenění toho, co v Plzni reálně předvedl.

Důležitou linií dramaturgie letošní Skupovy Plzně je asijské divadlo. Největší koncentrace souborů z Dálného východu se sice nachází až na nedělním programu, rozehřát se však bylo možné už o den dřív. Nejdříve to byla jihokorejská dvojice Culture Art Bakery FFWang s inscenací Hong Dongji a příšera Isimi. V asijském divadle se vyznám pramálo, a tak nezbývá, než věřit tomu, co sděluje festivalový program: „Představení ve stylu „rakvičkárny“ vypráví korejskou legendu o hrdinovi Hong Dongji a příšeře Isimi /…/ stylem evropského maňáskového divadla.“ Vlastně se k tomu nedá nic moc dalšího dodat. Maňásci se necelou hodinu mlátili po hlavách holemi a dokonce i tyčovitým penisem, který titulní příšera ukousla titulnímu hrdinovi. Nesměle vyhlížející dívenka v tradičním oděvu (odhaduji ale, že to byla nesmělost předváděná jenom na oko) k tomu vyluzovala nepatřičně něžné klouzavé tóny na strunný nástroj zvaný gayageum (dočetl jsem se v programu, samosebou). Kdyby Korejci přidali na tempu a zbytečně neopakovali jednotlivé vtipy nebo i celé výstupy, mohla z toho být hezká a intenzivní půlhodinka. Nebo ještě lépe dvacetiminutovka. Takhle se představení dost zbytečně naředilo skoro na hodinu - a o tom, že volné tempo tomuto typu divadla moc nesvědčí, nejspíš nebude sporu. (Úplně mimochodem: napadá mě, že by nebylo bez zajímavosti vidět, jaké divadlo se nosí u jejich severních sousedů – ale chápu, že tenhle typ výpravy proti směru plynutí času zůstává v realitě pouhým snem.)

A úplně na závěr dne tchajwanský Flying Group Theatre s inscenací Kufr z Tchaj-Peje. I tentokrát si pomohu citací z programu: podle něj se hraje „o tajných symbolech města, které pronikají do těla i duše“. Přiznám se, že to nedokážu posoudit. Na jevišti jsem viděl kufr, v jehož otevřeném víku běžela projekce záběrů z ulic asijského města (předpokládám tedy, že Tchaj-Peje) a před ní se občas pohybovaly miniaturní loutky. Pak se objevila ryba, kterou jeden z performerů doplnil přes projektor kresbami, a nakonec z ní – tuším, že po večeři – zůstala jen kostra. Nic víc, nic míň. Rád věřím, že v představení existoval nějaký druhý plán (v programu se píše o intimitě a chtíči), pro mne bohužel zůstal dokonale skryt.

více zde
o festivalu budu psát do SADu 4/2024
foto: web Skupovy Plzně