Škorpil: Dotyky a spojenia (sobota 29.6.)

Bábkové divadlo Žilina: Robinson.ka
Divadlo bez domova: Antigona (podľa Sofokla a iných)
Divadlo Ludus: História istého náslila

Bouřky se z okolí Turzbachu dočasně stáhly, zavládlo opět vedro a festival končí.
Žilinské divadlo přizvalo k inscenaci Robinson.ka režisérky Máriu Danadovou a Moniku Kováčovou, čili opět Nezávislé divadelné zoskupenie Odivo, které se na festivalu prezentovalo již Kozmosem. V poetickém příběhu trosečníka a trosečnice, kteří se nakonec setkají tam, kde se nebe vlévá do moře, ubylo abstrakce, hlavní roli mají dřevěné zezadu voděné loutky a atmosféru výrazně dotváří na pozadí promítané proměnlivé obrazy vytvářené různými technikami na projekční ploše meotarů a písně. Velmi milá poetická třičtvrtěhodinovka.

Osazenstvo Antigony tvoří lidé společensky vyloučení a zdravotně handicapovaní (část zřejmě v kombinaci). Inscenace tematizuje porušení zákona a strach nejen výběrem úryvků z klasiků, ale i přednahranými výpověďmi aktérů o jejich konfliktech se zákony, pravidly a zvyky. Z hlediska divadelního se však omezím jen na konstatování, že inscenace zjevně dává mnohem víc těm, kteří ji připravili a hrají, než divákům. 

Česká, pardon: moravská, režisérka Barbora Chovancová začíná v Divadle Ludus adaptaci (spoluautorem je dramaturg Martin Kubran) již notoricky známého románu Eduarda Louise História istého násilia velmi slibně: na chladně odhalené scéně Štúdia SKD s jen minimálním mobiliářem se pohybuje kvarteto herců a v rychlém tempu tlumočí příběh osudné prosincové noci. Promluvy se prolínají, některé části říkají dva herci zároveň a každý jinak a mnohost interpretace, jež je jedním z Louisových témat, je tak velmi zdařile a originálně zpřítomněna. Jenže jiný klíč inscenátoři nenašli a tak i tento princip brzy zmechaničtí. Nakonec už text zní jen z nahrávky a herci strhávají černý baletizol, aby odkryli pod ním ukrytý bílý. Na něm dva herci poslední půlhodinu tanečně/zápasně rekonstruují milostné i násilné utkávání Eddyho a Redy a to včetně škrcení. Když Reda uteče, přijdou další dva v „policejních“ mundůrech a zcela obligátně označí odhozené šatstvo a další stopy policejními značkami s čísly. Jako často tváří v tvář takovému doslovování se trochu uraženě ptám sám sebe, zda si inscenátoři myslí, že jsem předcházejících devadesát minut nedával pozor, nebo zda se domnívají, že jsem tak blbý.

stránky festivalu zde
o vybraných festivalových inscenacích budu více psát v SADu 5/24