Mikulka: Višňový sad (Husa na provázku)

Zatřepat a vyklopit

Když se člověk zabývá divadlem delší dobu, nevyhnutelně se stane obětí syndromu, který by bylo možné popsat jako „tohle už jsem viděl x-krát“. Čechov napsal her jenom pár, docela se mu povedly, hrají se pořád dokola a jsou tak v tomto smyslu v obzvláštním ohrožení. Profesionální divák je zkrátka v silném pokušení nadhodnocovat inscenace, které známou předlohu důkladně rozcupují a nabídnou něco, co na dané téma k vidění ještě nebylo. Nebo alespoň ne tak často. Mikuláškův Višňový sad mě příjemně překvapil přesně v tomto smyslu.

Režisér rozebral hru na jednotlivé repliky, situace i postavy zkarikoval až do obludnosti, důkladně vše protřepal a vyklopil na téměř prázdnou scénu, vyzdobenou pouze fotografií sadu a několika olezlými kusy socialisticky lacině vyhlížejícího nábytku. Základní obrysy příběhu zůstaly zachovány, výsledek ale spolehlivě vypadá jinak než klasická čechovovská inscenace. Je možné se zaradovat z „jiné“ podívané a pak začít sčítat plusy a mínusy.

Plusem je, že režie výborně pracuje s náladou. Je to trochu manipulativní - ale šikovně provedená kombinace kruté grotesky s melancholickou hudbou má své kouzlo. Mínusem je, že dost často je ta groteska až moc okatá a násilná. Plusem je řada hezkých divadelních obrazů. Třeba Gajev, který si ve snaze o velké gesto přitluče kravatu sekerou k podlaze. Nebo třeba trapně zoufalé setkání Lopachina s Varjou, která se zcela iracionálně svlékne donaha – a stejně to všechno skončí na mělčině oboustranných rozpaků. Také tady je mínusem, že některé obrazy vyznívají jen jako ilustrace, prázdný ornament, nebo dokonce opakování sebe sama: třeba když cynický Jaša fotí na mobil trapnou rvačku, místo aby pomohl. 

A konečně herci. Ponory do psychologických hlubin se v tomto pojetí pochopitelně nekonají, ale objeví se pár velmi výmluvných karikatur: Lopachin Roberta Mikluše, Gajev Jana Kolaříka, Varja Anežky Kubátové nebo Jepichodov Ondřeje Jiráčka. Ale také několik výkonů, které navzdory celé paletě předvedených emocí působí mechanicky a matně, především klíčová postava Raněvské v podání Petry Bučkové.

Jedno základní plus ale Mikuláškovu Višňovému sadu upřít nelze. Jakkoli mi představení chvílemi lezlo na nervy svou příliš chtěnou snahou o melancholické dryáčnictví, vydržel jsem se zájmem dívat až do předem známého konce. A to aniž bych předem tušil, že to tentokrát dopadne tak trochu jinak.

Více informací o inscenace zde