Na způsobu, jakým Mikulka uvažuje (píše) o divadle, mě toho irituje víc, ale vypíchl bych dva poměrně specifické body. Za prvé, tendence rozhodovat, co se hodí pro které publikum "Naše třída" je pro něj příliš "polská", tudíž je zřejmě nevhodné ji dávat kdekoli jinde než v Polsku; Den opričníka je zas příliš "ruský". Tento argument nevytahuje u starých her, pokládaných za klasické (co taková "skotská hra"?), ale ani u některých konverzačních dramat současných - třeba u inscenací jeho oblíbeného Dejvického divadla. Zdá se tedy, že jako nevhodné ("nečeské") traktuje témata a náměty, které se nedotýkají jeho osobně, nikoli prostředí, za nějž se (v takovém případě) vydává.
Druhý, o něco závažnější problém, je známý každému, kdo občas Vladimíra Mikulku potká po představení. Už jsem tu scénu zažil mnohokrát - vyjde skupina nadšených diváků a venku stojí zamračený VM a vysloví neprůstřelnou větu: "a četli jste tu hru?". Jindy v debatě se zklamanými diváky odtuší, že "četl hru a ta je mnohem lepší". Horší je, když tuto jinak jistě chvályhodnou znalost předlohy promítá do svého psaní o divadle - což se stává pravidelně. Přečte si text, vytvoří si o něm nějakou představu a recenzi pak vystaví na tom, že režisér interpretuje text jinak. Kromě toho, že porovnání výsledného tvaru s literární předlohou je sice možná, ale zdaleka ne jediná varianta, jak k hodnocenému dílu v recenzi přistupovat, Mikulka jednoduše nahrazuje hodnocení (a analýzu) inscenačního díla výkladem své vlastní představy o dané divadelní hře (románu, filmu). Výbor z recenzí Vladimíra Mikulky, pakliže by jednou vyšel, by docela dobře mohl mít podtitul Komentovaný přehled dramatické literatury.
Druhý, o něco závažnější problém, je známý každému, kdo občas Vladimíra Mikulku potká po představení. Už jsem tu scénu zažil mnohokrát - vyjde skupina nadšených diváků a venku stojí zamračený VM a vysloví neprůstřelnou větu: "a četli jste tu hru?". Jindy v debatě se zklamanými diváky odtuší, že "četl hru a ta je mnohem lepší". Horší je, když tuto jinak jistě chvályhodnou znalost předlohy promítá do svého psaní o divadle - což se stává pravidelně. Přečte si text, vytvoří si o něm nějakou představu a recenzi pak vystaví na tom, že režisér interpretuje text jinak. Kromě toho, že porovnání výsledného tvaru s literární předlohou je sice možná, ale zdaleka ne jediná varianta, jak k hodnocenému dílu v recenzi přistupovat, Mikulka jednoduše nahrazuje hodnocení (a analýzu) inscenačního díla výkladem své vlastní představy o dané divadelní hře (románu, filmu). Výbor z recenzí Vladimíra Mikulky, pakliže by jednou vyšel, by docela dobře mohl mít podtitul Komentovaný přehled dramatické literatury.
OdpovědětVymazatMikulkova kritická metoda je jediná – vždy se ve svých
recenzích snaží poctivě dokládat svá tvrzení na konkrétních příkladech z představení. Někomu
to jistě může připadat konzervativní a nemoderní, stejně jako snaha seznámit se
předem s inscenovaným textem. Argumentaci předlohou vytahuje jen tehdy
je-li to vzhledem k popisu inscenačního tvaru podstatné. (ohledně klasických textů navíc nemáš pravdu, práce s textem byla jednou z Vladimírových výhrad vůči Radokovu Troilovi).
Naše třída je „polská
hra“ už jen proto, že „česká hra“ na podobné téma by musela mít naprosto
odlišné reálie. Ale jestli sis všimnul, byl to právě Mikulka kdo na tomto blogu
hru a inscenace hájil. Tvrzení o „polské hře“ jsem sem zanesl já.
Den opričnika je
právě tak „hra ruská“, protože Polívková s Horákem nedělají nic pro to,
aby taková nebyla. Což bych jim osobně neměl až tak za zlé: jednak nemám rád
násilné aktualizace a jednak by přes jejich „kousky“ nebylo dost „vidět“ na
Karla Dobrého. To ovšem nic nemění na faktu, že on sám svým kouzlem tu hodinu a
půl neutáhne.
to není fakt, to je tvůj dojem.
OdpovědětVymazatpokud se bavíme o divadle pro inteligentního diváka - což by zmíněné případy být mohly - tak předpokládáme jistou předpoučenost nebo snad i zájem. takhle s požadavkem "srozumitelnosti všeobecnému publiku" se lehce dostaneme až k přání, aby divadlo nepojednávalo např. o knihovnicích nebo instruktorech marxismu- leninismu, protože jejich problémy jsou "specifické" a "nepřenosné".a mít výhrady pro to, jak inscenace nakládá s textem, je úkolem dramaturga, nikoli kritika.
- neřekl jsem, že je to fakt. akorát jsem si mimořádně odpustil svíá oblíbená "podle mne", "domnívám se" atd.
OdpovědětVymazat- o srozumitelnosti všeobecnému publiku nebyla řeč.
- vždycky jsem se domníval - a myslim že nás to i učili - že úkolem dramaturga je spolu s režisérem s textem nejak naložit. (jako interní kritik sice může fungovat, ale není to jeho primární funkce.) a protože je dramaturgie součástí uměleckého díla, podléhá práce s textem zcela samozřejmě kritice.
p.s.: zdá se mi správně, že jde o zástupný spor a problém je ve VM kritice na Opričnika?
to se ti zdá (jako sen), čili nezdá se ti to správně. přijde mi pokládat některá témata za příliš polská, nebo příliš ruská, nebo příliš česká (řešili bychom to i obráceně ? mají smysl Naši furianti, když je to příliš úzce vymezené, "české" téma? )
OdpovědětVymazatjá to myslím ještě trochu jinak. všichni obvykle známe ty hry. ale asi nikdo by nenapsala v recenzi na Hamleta, že "takhle se Hamlet nemá dělat" "o tomhle Hamlet není" - což je přístup, který VM uplatňoval třeba na tom Troilovi a Kressidě. Když tomu přistupuju ve stylu "tu hru bych udělal jinak", mám jít dělat divadlo, ne psát kritiky.
Naši furianti nebo Maryša jsou pro nečeské publikum nesrozumitelné (resp. jsou srozumitelné jen jako cosi velice slabého). To jsem osobně zažil. je to otázka národního paradigmatu a věcí které jsou v té které kultuře a společnosti živé.
OdpovědětVymazatHamlet: když by někdo z Hamleta odehrál jen část a ještě v razantní úpravě je regulérní se nad tím pozastavit a ptát se, jestli to bylo nutné. když to nefunguje, musí se kritik ptát proč.
jestli je v psaní až úzklostlivě konzervativnímu a slušnému (někdo by řekl suchopárném) VM něco - PODLE MNE - cizí, je to právě zanášení vlastní osoby do reflexe. Od toho co píšeš je jen maličký krůček k artgumentu "chteli jste být režiséři/herci etc. ale nemáte ten talent, tak se mstíte v kritikách. (mimochodem - na odlehčenou - to víš, že VM prý už od gymnázia závidí talent jednomu svému spolužáku a proto jeho inscenace napadá už z principu?)
ale dost už. je to o nás bez nás. Vladimír je na horách a mimo internet.
Jak "o nás bez nás", Jakube? To není polemika s Mikulkou, ale recenze na něj. Švejda taky nečeká, až Škorpil bude online.
OdpovědětVymazatjasně. mě spíš přišlo, že v okamžiku, kdy mám tendenci vykládat jeho myšlenkové pochody, je na čase zabrzdit.
OdpovědětVymazatale vlastně jo, máš pravdu. "o nás bez nás" beru zpět.
OdpovědětVymazatJinak samozřejmě existuje spousta her, které smysluplně fungují jen pro publikum, jehož mateřštinou byly napsány. Co Lucerna, probůh?
OdpovědětVymazatA pročetl jsem si znova všech 35 Mikulkových příspěvků na tomto blogu, a jediný, kde jsem měl pocit, že inscenaci poměřuje vlastní vyhraněnou představou o hře, byl právě ten o Troilovi a Kressidě.
"Porovnání výsledného tvaru s literární předlohou je sice možná, ale zdaleka ne jediná varianta, jak k hodnocenému dílu v recenzi přistupovat." Svatá pravda. Ale je to metoda zároveň funkční a plně legitimní. A pokud ji kritik používá, vždycky se mu dá vytknout, že srovnává inscenaci s vlastní představou o hře. Nic jiného než vlastní představu totiž nemá. Kdo si přečte hru a tvrdí, že je nezaujatě otevřen všem jejím inscenačním možnostem, kecá.
podle mého skromného názoru například Lucerna nefunguje vůbec nikdy, je to naprosto příšerná hra. Ale Morávek z toho svýho času udělal slušnou inscenaci v Národním.
OdpovědětVymazatJinak Jan Šotkovský shrnul celkem přesně, o čem jsem mluvil.
A Jakube, to přece vůbec nebyl útok na Mikulku - přestaňte už všichni uvažovat tak "hulcovsky"... to s tím záviděním talentu jsme vůbec neměl na mysli - Mikulka má spolužáků z gymnázia víc, ale kterého z nic se to týká, netuším. dva jsou mizerní a jeden průměrný režisér...
možná, každý se nad tím hlouběji zamyslím, nejvíc mě na to irituje na přehnaný důraz na text (což není CHYBA, já neznámkuji Mikulkovu práci - stejně jako v recenzích neznámkuji ničí práci, nejsem učitel), prostě to komentuji ze své (české) pozice, stejně jako VM se nějak dívá nadivadlo.
Ok.
OdpovědětVymazat- já to nemyslel agresivně vůči tobě. jen jako příklad toho ujetého uvažování
- právě Morávkova zajímavá hradecká Maryša bylo to představení, které zahraniční kolegové vůbec nebobrali
- známkování: no, ale když tvoje "kritická metoda" jako znákování prostě působí
...tak to byl takový interní žertík téměř justovského ražení, řekl bych...
OdpovědětVymazatjá Morávkovu Maryšu neviděl, tak nevím, ale asi to nebylo přímo textem Mrštíků, ne? nicméně když udělám představení jen z interních narážek (nemusí být jen národní, ale v daleko užším okruhu), tak je jasné, že lidi mimo to nevezmou.
ale pokud se to - jako Naše třída nebo Den opričnika, myšleno textově - týká jen konkrétních reálií, který každý člověk s jistou mírou přehledu a vzdělání prostě mám, tak se tě to třeba nemusí tolik "emočně dotknout", ale víš, o co jde.
Kritika kritiky je moj oblubeny zaner. Zvykol ho tu ako Saldov odkaz pestovat Vladimir Just, ale ako vidim, ma uz nasledovnika:-)
OdpovědětVymazatJaký má smysl jakkoli seriózně reagovat na dva odstavce špatně nahozené fasády, dokud potřebu reagovat na ně nepocítí sám autor? Jeho příspěvek je odfláknutý, nedrží pohromadě, zato pudí. Tak psát umí Vojtěch Varyš jako málokdo - to všechna čest a žádná ironie. Rozběhnutá debata ho může jen utvrdit, že podal dobrý pracovní výkon; přitom ještě nepodal žádný. Zde by mělo jít o solidní blog lidí od fochu, a zatím relevance úvodní příspěvku bez pořádné argumentace je na úrovni povzdechu ve facebookovém statusu. Což jen stvrzuje diskuse, v níž se od způsobu Mikulkova psaní a uvažování rychle přešlo k tomu, jak obecně funguje dramatický text (mimochodem Lucerna patří k nejlepším Jiráskovým textům), jak coby kritik obecně přistupovat k němu a divadelní inscenaci a jaké vtipy pěstuje Vladimír Just. A kde zůstal Mikulka? Jan Šotkovský si dá práci (aspoň to tvrdí) přečíst všechny zdejší Mikulkovy texty, napíše, že s V. Varyšem nesouhlasí, načež V. Varyš řekne, že J. Šotkovský má pravdu - a víc se k tomuto pobídnutí bavit se konkrétně o Mikulkových textech nevrací a reaguje opět na Jakuba Škorpila. Parádní strategické zakopnutí míče do autu. A přitom je to škoda, výkopový náčrtek tendencí a limitů Mikulkova psaní slibuje přinést něco zajímavého, jenom by V. Varyš musel konečně jednou řití v židli vysedět důlek a napsat argumentovaný a dokladovaný text, kde nebude jen prudit, nýbrž zkusí riskovat.
OdpovědětVymazatJakub Škorpil napsal: "jestli je v psaní až úzklostlivě konzervativnímu a slušnému (někdo by řekl suchopárném) VM něco - PODLE MNE - cizí, je to právě zanášení vlastní osoby do reflexe." Myslím, že tak vystihl odosobněnou kritickou metodu, o niž se snaží VM, velmi přesně. Aspoň mně se zdá, že si VM přímo zakazuje nějaký vlastní prožitek a popisuje inscenaci exaktně jako biolog preparát pod mikroskopem. Přistupuje k inscenaci z úplně opačného konce než já, ale přiznávám, že často to má i pro mě svůj půvab, takže patřím k pravidelným čtenářům jeho recenzí v Respektu.Všímá si totiž technikálií, které jsou pro moje vnímání divadla sice nepodstatné, ale je zajímavé, se s nimi konfrontovat. Jsou ovšem situace, kdy mi tahle metoda připadá poněkud zvrácená.:-) První podmínkou dobrého divadla je pro mě to, zda živě rezonuje s tím, co žiju. Takže používám sebe, svoje emoce, intuici, zkušenost a samozřejmě i svůj analytický rozum jako nějakou rezonanční desku. Je to asi riskantní a člověk se "objektivně" nemusí trefit. Cedím každý svůj text skrz sebe, VM snaží od sebe odstoupit. Když ho to baví...
OdpovědětVymazatPorovnání výsledného tvaru s literární předlohou je po mém soudu kritická metoda nepříliš funkční a do důsledků vzato - kromě několika málo notoricky známých her - i nelegitimní. Kritik je přece "profesionální divák", je to reprezentant diváctva, má se dívat očima hypotetického inteligentního diváka, který má rád divadlo, ale není to divadelní profesionál.
OdpovědětVymazatTakový divák, stejně jako i všichni ostatní, hru nečte. On prostě jde na představení, a řečeno s V. Holanem, "jakou má lžíci, tolik nabere". Podle toho i reaguje a podle toho i má či nemá zážitek. Četba hry s tím nemá nic společného, protože k ní z 99,9% nedochází.
Kritk by proto měl referovat o tom, co dalo představení takovémuto většinovému "nečtenáři", jak to mohl chápat a jak publikum reagovalo. Teprve sekundérně, v té části kritiky, která je "dopisem tvůrcům" je možno upozornit na případné desintepretace a pod. Většina kritiky je ale "dopisem konzumentům", což platí o umělecké kritice obecně.
pane Novosade, kde jste vzal, že " Zde by mělo jít o solidní blog lidí od fochu, a zatím relevance úvodní příspěvku bez pořádné argumentace je na úrovni povzdechu ve facebookovém statusu. " ? já, když jsem dostal pozvání se k tomuto blogu připojit (shodou okolností od Vladimíra Mikulky:-)), jsme byl informován ve smyslu -"hezky si o divadle píšeme na facebooku, co aby to viděli víc, lidí, třeba i ti, co facebook nemají?" jinými slovy, mýlíte se, toto je něco jako "povzdechy na úrovni facebookového statusu."
OdpovědětVymazatPane Varyši, příznačně po svém reagujete na to nejméně podstatné. Každopádně díky, že jste mi poutavě vysvětlil, že kromě jiného nechápete ani významy českého kondicionálu. Btw, pokud zdejší teatrologické obci stačí k žití neargumentované halekání bez ohledu na kontext, bylo by líp pěstovat ho právě na Facebooku nebo dál v diskusích na DN a nevytvářet kvůli tomu nový prostor plný plevelu.
OdpovědětVymazatVida vida, jeden si odjede na týden na hory a ona se tu strhne taková pěkná metakritická debata :) Mimochodem, mám za to, že tohle není úplně všelidově populární blog a mezi čtenáři je asi docela dost lidí, kteří jsou tak či onak s divadlem a divadelní kritikou spojení - takže kritika kritiky tu má své místo, jakkoli to může působit trochu samožerně. Vyjasňovat si stanoviska a přístup k psaní o divadle se mi zdá dosti zábavné, ba i užitečné. Teda alespoň pokud se mluví k věci a věcně.Výhrady, které vznesl Vojtěch, by se daly rozdělit na dvě části. V první, týkající se „polskosti“ či „ruskosti“ je úplně konkrétní a dá se s ním tudíž rozumně a věcně polemizovat. V té druhé (text vs. inscenace) jen tak cosi - s odpuštěním - všeobecně plácne. Na to se dá zareagovat všeobecnými úvahami - což se zde již stalo - nebo se prostě spokojit s tím, že to bylo plácnutí, kterým bude mít smysl se zabývat ve chvíli, kdy si Vojtěch dá tu práci, aby svůj dojem (o kterém já stejně všeobecně tvrdím, že je mylný) nějak konkrétně doložil. Je to pracné, nebyl by to tak docela Vojtěchův styl, ale těžko se s tím vyrovnat nějak jinak…Co se týče čehosi jako „specifického určení“, myslím si, že je to zcela evidentní součást celé řady uměleckých děl. Banálně řečeno, divadelní inscenace hry o včelách se nejspíš mnohem víc dotkne včelařů než třeba leteckých modelářů. Pokud bude mít ona inscenace zároveň všeobecný přesah, je to samozřejmě v pořádku. Hezkým příkladem je zmiňovaný Macbeth, „skotská“ hra, jejíž smysl kompletně spočívá v tématech zcela neskotských. Ale třeba o takovém Jindřichovi V. už to s úplnou jistotou říct nelze - jistě ne náhodou se taky hraje téměř výhradně v Anglii. V aktuální rovině platí totéž i o Opričníkovi nebo o Naší třídě: samozřejmě, že obsahují obecnější témata, to přece nikdo nepopírá (právě proto se mi taky obě inscenace líbily). Jiná věc ale je, že před nepolským nebo neruským publikem ty inscenace nevyhnutelně postrádají určitou část svého „specifického“ náboje, jednoduše proto, že se dotýkají témat, která polské nebo neruské publikum nutně vidí zvenčí, témat, která pro „ty ostatní“ nejsou sama o sobě dost žhavá. Tvářit se, že si něčeho takového nejsem vědom, by působilo trochu zaslepeně.
OdpovědětVymazatbudu si reagovat na co, kdy a jak budu chtít; a obdobně i s vytvářením nových či opanováním starých prostorů - do čehož, zaplaťpámbu, nemáte co mluvit.
OdpovědětVymazatInu, my jsem ale chtěli oddělit náš plevel od jiných plevelů, kterých je na FB dostatek. A halekat si ve svém volném čase a bez dotací snad můžeme kde chceme.
OdpovědětVymazatMyslím si, že je rozdíl mezi tím zakazovat si vlastní prožitek a tematizovat jej (a své "já") v recenzích. S tím biologem a technikáliemi je hodně velká nadsázka - když někdo čte Mikulkovy recenze pravidelně, dá se dost snadno odečíst jaké divadlo a divadelní prostředky má rád nebo nemá, co jej na divadl vzrušuje, nudí či je mu přímo protivné. A co pro něj "živě rezonuje s tím, co žije". Že se to v jeho textech explicitně nezdůrazňuje, je věc jiná.
OdpovědětVymazatJistě, je to nadsázka, dokonce trochu zlomyslná. Oplatil jste mi pravděpodobně stejným, když jste napsal, že pravidelný čtenář odečte, co VM "na divadle vzrušuje".
OdpovědětVymazatA co zrno od plev, pane Šotkovský ? :-))) Já bych navrhovala rovnou seznam nevítaných a hned se tam připisuju. :-) Mějte se tu hezky, sví mezi svými, ujišťujíce se o své pravdě.
OdpovědětVymazatOdpusťte starému muži netaktnost, Marie: Nadivadlo je přece především GENERAČNÍ BLOG!
OdpovědětVymazatMarie, prosím Vás: "PLEVEL OD JINÝCH PLEVELŮ" tu nadsázku snad pozná i hluchoslepý. takže prosím jedině "ujišťujíce se o své NEpravdě".
OdpovědětVymazatgenerace ovšem v tomto případě není otázkou věku.
OdpovědětVymazatTo žádná nadsázka být neměla, maximálně formulační neobratnost.
OdpovědětVymazatJá mám pocit, že na nějaké ujišťování jsme dost heterogenní partička. A že sám fakt, že jeden z nás dost nekompromisně zkritizuje recenzní styl druhého, o tom mluví docela jasně. Ovšem cítíte-li se nevítána, tak mě to dost mrzí.
OdpovědětVymazatPak ovšem prosím o osvětlení vašeho významu slova GENERACE!
OdpovědětVymazatTomuhle prohlášení nějak nerozumím... rozhodně nemám pocit, že by se tu někdy konalo nějaké zvlášť velké ujišťování se o své pravdě. A ještě míň rozumím tomu, proč se chcete připisovat na "seznam nevítaných". My vás tu vidíme rádi. Pravím s jistotou za sebe a s velkou pravděpodobností i za ostatní zakladetele.
OdpovědětVymazat:-))
OdpovědětVymazat