Pavel Trenský psal loni v SADu o jarních Theatertreffen a poněkud otráveně přitom zmínil novou německou módu „kontejnerového“ divadla. Na podzim bylo možné spatřit kontejner v Praze při hostování mnichovské inscenace Hořké slzy Petry von Kant, kompletně uzavřené do téměř zvukotěsné plexisklové stěny. A za skoro stejným plexisklem se teď hraje i Eyolfek v Dlouhé, dokonce včetně totožné roztomilůstky v podobě afektovaného olizování průhledné stěny. A pak že české divadlo nestíhá žhavé trendy…
Ale navzdory plexisklu (a dítěti i psu na jevišti) to vůbec nebyla marná inscenace. Jan Nebeský bere Ibsena napůl vážně a napůl se jeho vážnosti ironicky posmívá. A umí to udělat tak šikovně, že se ona ironie – někdy vlídnější, častěji však docela zlá - pozvolna přelévá z postavy na postavu, chvílemi skoro úplně zmizí a pak se zase dostane až na hranu otevřené parodie.
Protagonisté se stále jednoznačněji a jednoznačněji projevují jako postavy měšťácky mělké (bohužel mě tu nenapadá lepší výraz než tenhle příšerně omšelý) a opravdového citu zhola neschopné. Všechny absurdní rodinné tragédie, trable, utrpení i vášnivé spory o dělitelnosti citu mezi více blízkých osob tak nakonec nevyhnutelně vyústí do seriálově planého žvanění o tom, jak nalézt smysl života v pomoci chudým vesničanům. Což Nebeský ještě pro jistotu shodí popíjením šampaňského a nakonec i rozverně masochistickou tečkou. Z nesnesitelně přepjaté tragédie o hledání smyslu života tak vyjde podívaná jedovatě veselá a současně nefalšovaně depresivní. Skoro jako by to ani nebyl ten vždy odměřeně kalkulující, vzdor vší symbolice upjatě racionální a neochvějně tezovitý Ibsen.
Více informací o inscenaci zde
Ale navzdory plexisklu (a dítěti i psu na jevišti) to vůbec nebyla marná inscenace. Jan Nebeský bere Ibsena napůl vážně a napůl se jeho vážnosti ironicky posmívá. A umí to udělat tak šikovně, že se ona ironie – někdy vlídnější, častěji však docela zlá - pozvolna přelévá z postavy na postavu, chvílemi skoro úplně zmizí a pak se zase dostane až na hranu otevřené parodie.
Protagonisté se stále jednoznačněji a jednoznačněji projevují jako postavy měšťácky mělké (bohužel mě tu nenapadá lepší výraz než tenhle příšerně omšelý) a opravdového citu zhola neschopné. Všechny absurdní rodinné tragédie, trable, utrpení i vášnivé spory o dělitelnosti citu mezi více blízkých osob tak nakonec nevyhnutelně vyústí do seriálově planého žvanění o tom, jak nalézt smysl života v pomoci chudým vesničanům. Což Nebeský ještě pro jistotu shodí popíjením šampaňského a nakonec i rozverně masochistickou tečkou. Z nesnesitelně přepjaté tragédie o hledání smyslu života tak vyjde podívaná jedovatě veselá a současně nefalšovaně depresivní. Skoro jako by to ani nebyl ten vždy odměřeně kalkulující, vzdor vší symbolice upjatě racionální a neochvějně tezovitý Ibsen.
Více informací o inscenaci zde
Ta kontejnerová estetika je mi z duše protivná. A divadlo si tím samo podřezává větev, na níž sedí.
OdpovědětVymazatV Eyolfkovi to vlastně ani nějak moc nevadilo, skrz plexisklo bylo dobře vidět a celkem i slyšet, takže člověk za pár minut zapomněl, že tam nějaké plexisklo je. Herci sice museli mluvit o poznání hlasitěji než normálně - ale zvládli to naštěstí bez mikroportů (až na nešťastného chlapečka v roli Eyolfka). Spíš mi nebylo moc jasné, proč vlastně ona ironicky hyperrealistická kuchyňka i - s funkční pračkou - musela být zasklena. Skoro jsem v pokušení věřit, že hlavním důvodem byl závěrečný efekt, při kterém se změnou svícení proměnila dosud průhledná stěna na rudou, se světelnou kresbou, což dodalo snově pekelný ráz "indickému" tanci obou protagonistů. Přičemž nelze popřít, že výjev to byl opravdu působivý.
OdpovědětVymazatZaskleno to bylo z toho důvodu, že kuchyňka, resp. domov vlastně představoval onen "rezervoár" vody, ve kterém se Eyolfek utopil. Výtečná inscenace!
OdpovědětVymazat