Švejda: Partička (Prima family)

Nemaje doma televizor, registruji televizní vysílání jen okrajově; teprve nedávno jsem měl příležitost vidět fenomén současné televizní zábavy, Partičku... a zíral jsem, konfrontuje svoji představu o hercích, utvořenou na základě jejich divadelního působení, s touto jejich televizní prezentací...
Zatímco Michal Suchánek a Richard Genzer coby protřelí prodavači tele-humoru trousí svá slova s neprůstřelnou suverenitou, vystupuje Ondřej Sokol jako rozjívený nadrzlý frajírek, který si až s rozkoší užívá všech těch verbálních nehorázností, všeho toho „nekorektního“ humoru (třeba když se předvádí jako romský, pardon cikánský nemakačenko), jenž mu tenhle typ pořadu umožňuje. Nejvíc mi ale bylo líto Igora Chmely. Jako by byl do té p(P)artičky vsazen za trest, jako by měl činit nějaké pokání - tak působil útrpně, tak ze sebe nesměle soukal všechny ty laciné karikatury... Ale ne: to se mi jen hloupě do paměti vkrádal jeho přitažlivý divadelní typus zdrženlivého intelektuála, klamavě pasivního chlápka, který má "cosi za lubem". Jeden si prostě nesmí připouštět, že by nějaký divadelní status či kredit měl platit i jinde. Hypotéka je hypotéka...
Napadlo mě v souvislosti s Ondřejem Sokolem: neexistuje vlastně nějaká logická souvislost mezi jeho McDonaghy a Mamety v Činoherním klubu a Partičkou? Ale ano: jde o výprodej hyperrealistického či naturalistického jazyka obou dramatiků, těch jakoby co nejautentičtějších (a také pokud možno zábavných) hovorů postav.
Jak bude tahle mesaliance televizní a divadelní kultury pokračovat, se dozvíme již brzy, 7. března, kdy má v pražském Divadle Broadway premiéru Večírek, „krutokomedie“ Michala Suchánka, hraná „partičkovskou“ sestavou, rozšířenou mimo jiné o další „Sokolovy“ herce z Činoherního klubu, Marka Taclíka a Martina Fingera.