Mikulka: Racek (Dejvické divadlo)

Situace typu „někdo má rád někoho, jenže ten zas někoho jiného“ je pro Čechova typická, a ze všech Čechovových her je nejtypičtější pro Racka. Nešťastně zamilované a trpící postavy tu vytvářejí úplné domino. Téměř instruktivně s tímto aspektem hry nakládají v Dejvicích: utrpení z nešťastné a neopětované lásky je ve zdejší inscenaci všudypřítomné skoro křiklavě. Napůl směšné a groteskní, skoro vždycky tak trochu trapné. Navíc docela dobře pochopitelné: postav, které by si lásku „zasloužily“ a byly schopny ji opětovat, se tu krutě nedostává. Ninu s jejím neodolatelným úsměvem sice tak trochu milují všichni muži, jenže to je láska k prázdné skořápce bez zřetelného obsahu.

Celé té směšné citové mizérii se vlastně vymkne jen jedna postava a jeden úplně nepravděpodobný láskyplný vztah: zestárlý životní ztroskotanec Sorin se v přítomnosti Niny doslova rozzáří a začne se chovat jako neohrabaný svůdník. A Nina na jeho nešikovné sbližování ochotně, i když poněkud shovívavě přistupuje. Erotický podtext chybí, tudíž nikdo nemusí žárlit (pouze tu a tam někdo malinko zazávidí). Paradoxně je tak tahle dojemná dvojice snad jediným světlým bodem nevlídného příšeří zapadlého statku, plného frustrovaných, hysterických a utrápených zoufalců. Ale abych nezapomněl: právě Miroslav Krobot je jako Sorin hlavní (a nečekanou) hvězdou večera.

Recenze vyjde v Lidových novionách
Více informací o inscenaci zde