Vajdičkův Racek je skvělá inscenace. Vlastně mě to překvapilo. Ale třeba to bude právě tím, že já k těm ctitelům vytříbeného stylu Dejvického divadla nepatřím.
Nedá se říct, že by Racek nebyl zrežírovaný. Naopak: práce s řadou detailů, důraz na pohledy a mimiku proti dialogům; posun několika postav - Dorn v podání Davida Novotného daleko méně sebejistý, daleko méně smířený a tím téměř vůbec ne blazeovaný - nemluvě o tom, že je výrazně mladší, než bývá zvykem; neobvyklý prostor pro Sorina, v pateticko-ironickém pojetí Miroslava Krobota, který náhle není politováníhodnou postavou na okraji zájmu, ale víceméně středem pozornosti. Mondénně slabošský Trigorin (Ivan Trojan) tentokrát jako docela nepokrytě hajzl, navíc neskutečně samolibý (i když jsem zpočátku váhal, zda tam větší roli hraje samolibost postavy nebo herce). Pavlína (jistě, obsazením Zdenky Žádníkové) je hezká. Vztah Dorn - Pavlína dostává jiné kontury, je výrazně tematizován. Nina, protivný froc, v podání Veroniky Kubařové jako usměvavá koketka, pracující se svými půvaby a mocí nad muži zatím jen zčásti vědomě. Výtečné! A Máša není jen hysterická kráva, ale rezignovaně vtipná holka. Šamrajev je sice jako obvykle nesnesitelný, ale v podání Pavla Šimčíka zábavný a vlastně i pochopitelný.
Paradoxně nejmenší důraz je kladen na Arkadinovou a Trepleva a jejich vzájemný vztah - tedy to, co je jindy hlavní linkou Racka. Podle mého osudu je to docela zásadní pootočení a ohromně mě to bavilo. A herci skvělí, někteří více než obvykle (Lenka Krobotová).
Výtky? Málo se škrtalo, závěr je k neukoukání; 3 a půl hodiny je na tuhle komedii z venkova až moc.
Nad Rackem jsem si nicméně zformuloval, co mi na Dejvické divadle vadí, nejde mi o přejedenost tím - údajným - vysokým standardem. Je to zaprvé fetišizace herectví, pro podobná divadla bohužel časté nebezpečí - mnohdy se pak člověk kouká jen na to, jak pěkně hrají, než o čem, co a proč. Jak na exponáty v ZOO. Herectví ale má být materiál, prostředek. Za druhé - a to je důležitější - Dejvické divadlo je bezpečné. Nehledá, neřeší, nepřemýšlí, neprovokuje. Je to na špičkové řemeslné úrovni vedený dům pro bankovní úředníky a vzdělané ženy v domácnosti. Když už se nehraje taškařice (od Ucpanýho systému, Dealer´s Choice až po 39 stupňů), je to Racek, zas věc, která - v daném pojetí - nikoho ze židle nezvedne. Dejvické divadlo prostě hladí po srsti.
Kdysi jsem viděl Racka od Vajdičky staršího. Napadlo mě - obecně moc nechápu, proč někdo dělá tu samou práci jako jeho rodič, ale budiž - co vede člověka k tomu, že režíruje stejný titul, jako kdysi jeho otec (Nemluvě o tom, že Racek v případě Vajdičků možná nebude první případ) - aniž bychom chtěli lacině psychologizovat? Od Michala Vajdičky jsem viděl řadu slovenských inscenací. Pokládám ho za zajímavého režiséra, rozhodně ne rutinéra.
Nedá se říct, že by Racek nebyl zrežírovaný. Naopak: práce s řadou detailů, důraz na pohledy a mimiku proti dialogům; posun několika postav - Dorn v podání Davida Novotného daleko méně sebejistý, daleko méně smířený a tím téměř vůbec ne blazeovaný - nemluvě o tom, že je výrazně mladší, než bývá zvykem; neobvyklý prostor pro Sorina, v pateticko-ironickém pojetí Miroslava Krobota, který náhle není politováníhodnou postavou na okraji zájmu, ale víceméně středem pozornosti. Mondénně slabošský Trigorin (Ivan Trojan) tentokrát jako docela nepokrytě hajzl, navíc neskutečně samolibý (i když jsem zpočátku váhal, zda tam větší roli hraje samolibost postavy nebo herce). Pavlína (jistě, obsazením Zdenky Žádníkové) je hezká. Vztah Dorn - Pavlína dostává jiné kontury, je výrazně tematizován. Nina, protivný froc, v podání Veroniky Kubařové jako usměvavá koketka, pracující se svými půvaby a mocí nad muži zatím jen zčásti vědomě. Výtečné! A Máša není jen hysterická kráva, ale rezignovaně vtipná holka. Šamrajev je sice jako obvykle nesnesitelný, ale v podání Pavla Šimčíka zábavný a vlastně i pochopitelný.
Paradoxně nejmenší důraz je kladen na Arkadinovou a Trepleva a jejich vzájemný vztah - tedy to, co je jindy hlavní linkou Racka. Podle mého osudu je to docela zásadní pootočení a ohromně mě to bavilo. A herci skvělí, někteří více než obvykle (Lenka Krobotová).
Výtky? Málo se škrtalo, závěr je k neukoukání; 3 a půl hodiny je na tuhle komedii z venkova až moc.
Nad Rackem jsem si nicméně zformuloval, co mi na Dejvické divadle vadí, nejde mi o přejedenost tím - údajným - vysokým standardem. Je to zaprvé fetišizace herectví, pro podobná divadla bohužel časté nebezpečí - mnohdy se pak člověk kouká jen na to, jak pěkně hrají, než o čem, co a proč. Jak na exponáty v ZOO. Herectví ale má být materiál, prostředek. Za druhé - a to je důležitější - Dejvické divadlo je bezpečné. Nehledá, neřeší, nepřemýšlí, neprovokuje. Je to na špičkové řemeslné úrovni vedený dům pro bankovní úředníky a vzdělané ženy v domácnosti. Když už se nehraje taškařice (od Ucpanýho systému, Dealer´s Choice až po 39 stupňů), je to Racek, zas věc, která - v daném pojetí - nikoho ze židle nezvedne. Dejvické divadlo prostě hladí po srsti.
Kdysi jsem viděl Racka od Vajdičky staršího. Napadlo mě - obecně moc nechápu, proč někdo dělá tu samou práci jako jeho rodič, ale budiž - co vede člověka k tomu, že režíruje stejný titul, jako kdysi jeho otec (Nemluvě o tom, že Racek v případě Vajdičků možná nebude první případ) - aniž bychom chtěli lacině psychologizovat? Od Michala Vajdičky jsem viděl řadu slovenských inscenací. Pokládám ho za zajímavého režiséra, rozhodně ne rutinéra.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme