Jste-li obdivovatelem hereckého souboru Dejvického divadla a jeho vytříbeného stylu, budete jistě s Rackem spokojen. Nechybí zde nic z toho, co jsme si zvykli obdivovat: technická dokonalost, schopnost improvizace, sehranost, umění podat repliku naprosto přirozeně, vyhrávání detailů při práci s rekvizitou a dohrávání (většinou střídmých) gest či mimiky. Všichni jsou „sví“, odvádějí tradiční kvalitu a Veronika Kubařová jako Nina se jim zdařile dorovnává (byť jsem se občas nedokázal zbavit pocitu, že z její strany jde spíše o vnější nápodobu).
Stejně snadné je ale vidět v tom všem – s odpuštěním – i trochu manýru. Kradmé pohledy a jakoby mimochodem pronášené repliky Ivana Trojana, hysterie a silovost Lenky Krobotové, další z ušlápnutých človíčků Václava Neužila (jakkoli Mědveděnko odkazuje k „systémové“ mouše Boabovi jistě záměrně), suverénně přezíravá a prakticistní Klára Melíšková, medvídkovitý David Novotný... To vše k Dejvickému divadlu prostě patří, pokud jste ale nepřišli jen za tím (nebo pokud vám něco z toho dokonce nehoví), budete mít s Rackem i trochu problém.
Netvrdím, že každý musí s Čechovem provádět to, co třeba Jan Mikulášek ve Višňovém sadu, ale odečtete-li od Vajdičkova Racka dejvické herce, zbude toho trochu málo. Lehce groteskně a směšnosmutně zahraný Čechov, šperkovaný tu tam „přídavnými“ legráckami, které jsou založené – troufnu si odhadnout – spíš na hereckých improvizacích na zkouškách. Jsou jistě zábavné (rovnání židlí před Treplevovým představením) a občas zručně balancují na hranici vkusu (pánové tlačící se aby tamtéž lépe viděli Nině „pod sukni“). K textu ale nic nepřidají, ani mu neuberou. A vyslovený škarohlíd by pak možná utrousil, že inscenace je nejméně zajímavá (či nejobyčejnější) tam, kde je třeba přestat "blbnout" a začít hrát Čechova.
V Rackovi má Dejvické divadlo standardní inscenaci pro nejširší okruh svých diváků. Někomu to bude stačit, někomu ne.
Ale jak by nejspíš řekl Sorin: „Uvažujete jako přejedený člověk.“
No neviem, ja som nemala pocit, že by sa im V.K. dorovnávala ale skôr naopak - vyčnievala z kolektívu. Asi Nina nepatrí práve k "vďačným" postavám ale i tak ponúkne iste širší priestor, než len naivné úsmevčeky a pohrávanie si s vlasmi, čo sa v závere (kedy by sme asi už ale mali vidieť trochu inú Ninu, než aká bola na začiatku) len premení na rádoby depresívne pohľady podfarbené dosť nevydareným kostýmovým riešením. Lenže ten dobre naučený text z nej ide jak z verklíka a tak ľahko sa aj rozpustí v tom vydýchanom vzduchu. Vedela by som si to predstaviť aj bez Niny V.K., čo je ale asi nejaká chyba....a samozrejme môj problém (a teda videla som predpremiéru alebo generálku o deň skôr).
OdpovědětVymazatzdá se mi to, nebo je to hlavně reakce na Švejdův článek "v očekávání" ?
OdpovědětVymazatpřímá reakce to není. myslíš-li tedy Martinův "skandální" prognostický příspěvek o Rackovi. v hlavě ho samozřejmě mám, s tím těžko něco dělat.
OdpovědětVymazatvyčnívání z kolektivu lze - při interpretační vstřícnosti - klidně brát i jako záměr. Nina je opravdu z jiného těsta než ta parta okolo Arkadiny.
OdpovědětVymazatale všimni si, že píšu o "vnější nápodobě" a samozřejmě i k ní se vztahují slova o nejměnší zajímavosti, dojde-li jen na APČ. To se samozřejmě týká i toho závěrčného monologu. Co ti vadí na kostýmu? Holka má depku, tak je v "gothic", to snad dá rozum ne?( tak jako kdysi každý rebel nosil koženou bundu) :-)
hmm asi práve to mi vadí, že to dá rozum :) + to, že ona ale žiadna rebelka teda nie je...
OdpovědětVymazatPrávě jsem se vrátil z ABC. Hráli zas jinou klasiku. Zde vícekrát opakovaná slova o přejedenosti náhle dostávají dočista jiné obrysy...
OdpovědětVymazatje jistě v pořádku zlobit se a rozčilovat tam, kde něco nefunguje. já se jenom - možná trochu rozvlekle - ptal, jestli to, že někdo "dobře hraje" by neměla být norma a tudíž základ na němž by se dalo (mělo?) ještě něco stavět. provokativně řečeno: popík taky bává většinou "dobře zahrán a čistě zpíván".
OdpovědětVymazatPouze zopakuji to, co je pro mě kruciální: jaký je smysl režisérského hostování v zavedeném souboru? Po mém soudu má tvorbu něčím obohatit, ne ji pouze potvrzovat - což je, jak se zdá, právě případ Michala Vajdičky.
OdpovědětVymazatA ja budem reagovať Martine kacírskou rečníckou otázkou: Ide naozaj po tých oslavných ódach na Radokoch (vzájomne na adresu M.V. a M.K.) len o hosťovanie......
OdpovědětVymazatNějak ti, Martine nerozumím. Není to tak dávno, co jsi tady razil dogmatické pravidlo "zajímá mě inscenace, nic než inscenace". A teď najednou předvádíš "kontextový" přístup, za který by se nemusel stydět ani Vladimír Hulec. Domyšleno do důsledků: pokud by se zčistajasna provalilo, že Vajdička tajně dostal v Dejvicích angažmá, bylo by najednou vše v pořádku? Měl jsem za to, že důležité je spíš to, jak ta či ona inscenace vypadá, a ne to, v jakém vztahu k divadlu je její režisér.
OdpovědětVymazatZajímavá věc: s většinou Jakubových výhrad či pochybností bych do značné míry souhlasil, i tak mám ale pocit, že je jeho úhel pohledu docela problematický. Že přehlíží cosi jako úplně základní měřítko. Racek opravdu není novátorská inscenace a nijak zásadně nemění ani pohled na Čechova ani na Dejvické divadlo. Klidně lze s jistým povzdechem napsat, že to je standardní dejvická inscenace. Jenže v tu chvíli rázem vyskočí čertíček, kterého jsme si tu začali pracovně označovat jako „přejedenost“ (a nemyslím to teď nijak hanlivě).
OdpovědětVymazatLze považovat samotný fakt, že je inscenace „standardní“, za dostatečný k hodnocení kvality? Je interpretační novátorství nutným předpokladem kvality? Čistě hypoteticky: když si nějaké divadlo nastaví tak vysoký standard, že přijde s pěti výbornými standardními inscenacemi za sebou, je v pořádku, že nás ty první dvě nadchnou, ty druhé dvě méně a tu pátou v klidu odzívneme? Je v takovém případě problém v opakování, ve výši standardu (jejich chyba, že si ho hned u té první inscenace nastavili tak vysoko) nebo spíš v oné přejedenosti?
Volně s tím souvisí i poznámka o „dobře zahraném popu“. Svým způsobem je to taky pravda, ale zas mi tu chybí cit pro „základní měřítko“. V případě Racka a Dejvického divadla se mi totiž zdá mnohem přesnější přirovnání ke kvalitnímu orchestru, který suverénně interpretuje něco od Mozarta. Čímž neříkám, že to musí každého bezvýhradně nadchnout a že se nelze začít bavit i o případných problémech. A nebo naopak o tom, v čem tahle inscenace standardy překračovala.
Vajdička nedostal angažmá tajně; vždyť má po Krobotovi být novým uměleckým šéfem.
OdpovědětVymazatno to mě neděs.
OdpovědětVymazatvšak já tu "přejedenou" pozici zastávám řekněme "pro účel diskuse". dtto "popík". ten příměr s orchestrem je samozřejmě přesnější.
OdpovědětVymazatna udržovací, či standardní inscenace má každé divadlo svaté právo a žádné se bez nich neobejde. proto tu standardnost nepoužívám jako výtku.
Pro mě osobně je spíš klíč v té otázce "co zbyde odečteme-li od Vajdičky Dejvické divadlo". A netká se to jen Racka ale i Ucpaného sytému. A proto mne vážně straší Vojtěchův "následnický" komentář.
Myslím, že svými slovy (o smyslu hostování MV v DD) říkám to samé co Jakub rovnicí MV - DD = 0. Jakýpak apriorní kontextový přístup, Vladimíre? Zhlédnu inscenaci, přijde mi, že pouze opakuje to, čeho divadlo dosáhlo předtím, podívám se na jméno režiséra, vidím, že jde o hosta, i zeptám se: proč si ho vlastně zvalo? Proč si takovou inscenaci (ano: udržovací, na níž má svaté právo) neudělalo z "vlastních zdrojů"?
OdpovědětVymazatHostující režisér má po mém soudu dát organismu jiný impuls. Dušek, Jařab, Klimsza, Tejnorová, první Havelka tak v DD fungovali (a dávám stranou, jakou jejich inscenace měly úroveň) - Vajdička (a ani Pokorný) ne. Jako příklad, jak má fungovat zvaní hostujících režisérů, vidím Divadlo v Dlouhé.
Mimochodem: ve středu 27.3 od 19:00 ve Švandově divadle proběhne v rámci cyklu Scénický rozhovor debata s Miroslavem Krobotem.
OdpovědětVymazatNo, genius loci je sice hezká věc, ale já zkrátka nevěřim tomu, že takové inscenace, jako je Ucpanej systém a Racek, si "udělají herci sami". Ani náhodou.
OdpovědětVymazat"Udělají herci sami" tady rozhodně nepadlo. Ale vzpomeňte na Dračí doupě. "Standardní" inscenace DD. Režie: dramaturg DD K. F. Tománek.
OdpovědětVymazatNepadlo, ale co jiného znamená ta rovnice?
OdpovědětVymazatale pochopitelně že znamená přesně toto. jen já bych za rovnítko nedosazoval čistou nulu. Udělají sami herci a udělají sami herci za laskavého dohledu pana režiséra není totéž ale zas tak velký rozdíl to není.
OdpovědětVymazatV DD mají tu výhodu, že inscenace postavená témeř výhradně jen na tradičně kvalitním herectví (zatím) stačí ke všeobecně spokojenosti a vzniku nikoli nadprůměrné ale nad okolní průmer vyčnívající inscenace (snad je ten lehký rozdíl cítit). Ano, takhle disponovaný soubor mají málokde. Ale takhle ani disponovaný soubor se neudrží v téhle kondici, nebude-li ho nikdo "dráždit a pošťuchovat".
1) Racek i Ucpanej systém jsou podle mě podstatně lepší inscenace než Dračí doupě.
OdpovědětVymazat2) Co je jiného nadprůměrná inscenace než inscenace vyčnívající nad průměr?
3) Mmch, Racek pro mě teda nadprůměrná inscenace je, a to zásadně.
4) Zajímalo by mě, Jakube, jaké komponenty kromě "tradičně kvalitního herectví" bys teda požadoval, abys byl spokojen.
5) Ten "laskavý dohled" nechám bez komentáře.
Začínám mít dojem, že jsme se tu kapánek zamotali do rovnic, odečítání, nadprůměrů a standardů. Co takhle, opět ze zcela účelových důvodů, zkusit opačný přístup a vzít za slovo Martina s jeho „inscenace, nic než inscenace“?
OdpovědětVymazatTakže to zkusím za sebe:
Hlavní síla dejvického Racka určitě nespočívá v v interpretaci, ale v herectví – přesto bych si netroufl tvrdit, že Vajdičkova inscenace běží nějakým samospádem. Přinejmenším docela důsledně zachází s všeobecnou frustrací, naštvaností, neochotou vyjít komukoli vstříc třeba jen bezvýznamnou laskavostí. Tohle zdůrazňuje i u postav, u kterých to normálně tak obvyklé nebývá, třeba u Sorina nebo Dorna (což jsou, mimochodem, dvě figury interpretované dost nezvyklým způsobem). A Arkadina, u které je to jasné i v předloze, tomu v inscenaci nasazuje skutečnou korunu – představuje jakousi zlou karikaturu (herecké) sebestřednosti a předvádivosti kombinované s naprostou absencí empatie. Což je koneckonců i pointa celé inscenace, když se po Treplevově sebevraždě všichni vytratí a ona vítězně hraje karty sama se sebou. Ale z té inscenace a z toho, jak herci hrají, naprosto přirozeně vyplývá, režie žádnou interpretaci nestaví okatě na odiv. Což je ovšem, alespoň doufám, spíš plus než mínus, když už jsme u té matematické symboliky.
Bez zajímavosti není ani to, jakou pozici má v prvních třech dějstvích Nina. Dá se o ní říct cokoli jiného, než že je mladá, hezká, milá a umí se krásně usmívat? A stejně si všechny muže na scéně otočí kolem prstu, a nikomu z nich vůbec nevadí, že je jenom prázdná skořápka. Opět – nic převratného, ale působí to tak samozřejmě, že jsem to ještě v žádném Rackovi takhle neviděl. Je to jen díky tomu, že Veronika Kubařová prostě takhle vypadá anebo je to zásluha režiséra, který dokázal její typus dobře využít? To jako divák nedokážu posoudit a upřímně řečeno, nemám ani pocit, že bych zrovna tohle posuzovat měl.
Nebo naopak. Poslední dějství je z celé inscenace nejslabší. Není tu tolik prostoru pro ironickou legraci, a navíc se – z logiky textu – z dění vytratí Sorin, který byl zpočátku docela paradoxně jakýmsi úběžníkem celé společnosti i rozehrávaných témat. Ať už svým dokonalým životním ztroskotáním, nebo tím, jak dojemně se jim nechce poddat. Když se tentokrát objeví dlouho očekávaná Nina, působí na rozdíl od své předešlé podoby vyloženě nijace – spíš jako sled replik než opravdová postava. Máme to vytýkat herečce nebo režisérovi? Nevím, podstané je, že to chvílemi vypadá, jako by se už dohrávalo jenom z povinnosti.
1) to asi ano
OdpovědětVymazat2) blbá slovní hříčka, které jsem neodolal. V
kontextu současného českého divadla bude cokoli co udělá DD vyčnívat. to
ale automaticky neznamená, že "hlediska vyššího principu uměleckého"
(jo, já prostě neodolám) jde vždycky o kdovíjak nezapomenutelné
inscenace
3) budiž. viz ale bod 2)
4) to už jsme hodně u
osobního vkusu a naladění recenzentova: vždycky jsem měl radší inscenace
nějakým způsobem divné, inscenace něco dramaturgicky či režijně
pokoušející (třeba i za cenu průšvihu); inscenace, které nepůsobí na
první pohled povědomě. nejsem zkrátka z těch, co si pustí klasický
koncert (nebo Wyntona Marsalise) aby si užil jak perfektně interpretují
známé aranže známých skladeb. ale i přesto chovám vůči Víděňským
filharmonkům a WM a Lincoln Jazz Orchestra ůctu.
tak to jsem dnes večer tedy zvědav.
OdpovědětVymazatVčera jsem viděl (i se zde přítomným p.Švejdou). Odcházel jsem potěšen, dovolím si říci proč. Zejména proto, že jsem se pořád těšil na další repliku, dialog, gesto. Od samotného začátku s usazováním na Treplevův kus, přes Trigorinovy "monodialogy" s Ninou a Mášou, až po závěrečné sólo-loto Arkadinové. Přes velký obrazový rám jsem sledoval oživlé a velice živoucí postavy zdánlivé venkovské idyly, které rozehrály pavučinu vzahů hodnou agenta Coopera. Inscenace mi rozehrála řadu míjení jednotlivců, kteří se, podobni špatně orientovaným magnetům, nemohli sblížit, ale neustále odpuzovali ty, které chtěli nejvíce obejmout. Tímhle pro mě inscenace právě držela pohromadě (tady bych tedy nesouhlasil s MŠ), tematizací míjení a osamělosti. Fungovala pro mě i Nina, kde se angažováním "cizí" herečky podařilo vypíchnout odlišnost "rackovu". Její finální monolog bych nicméně rád viděl třeba na 19.repríze, protože ještě podle mě úplně neseděl, stejně jako mi trochu vadilo poněkud polopatické oblečení do punkové černi včetně nezbytného oka na punčoše. Ale nešť. Dobře hovořily akce doprovázející slova, od Mášina vynuceného šňupnutí ještě před první replikou, přes vyříznutím z obrazu zabitého racka, až po fyzické plácání (rukou či mokrým hadrem) do Medveděnka, jež tak na něj poukazovalo jako na mluvku.
OdpovědětVymazatA dovolím-li si ještě jednu poznámku, tak bych řekl, že od Dejvického divadla nečekám výstřední, vysoce provokativní inscenace, jako zde přítomný V.V. Domnívám se, že to je na místě v jiných sálech a divadelních společnostech, které v Praze také jsou. Zaplať Pán Bůh, nemusíme chodit na všechno do jediného divadla, ale můžeme si vybrat. Budu-li hledat něco z výše zmíněného, půjdu do Studia Hrdinů, MeetFactory, NoD nebo na podobné místo. DD je bezpečné, s tím bych souhlasil, leč nikoli jako s výtkou, která je podle mě mimo. Nejsem sice ani bankovní úředník ani sečtělá žena v domácnosti, ale nechápu, co bych proti nim měl mít, jako právě VV. Zajisté je dobré očekávat hodně od někoho, kdo obvykle mnoho dává. Nezdá se mi ale fair chtít - dejme tomu - po Leonardu Cohenovi, aby mi přehrával na klavír Berga a k tomu mi po žižekovsku spílal.
Zajímavé, jak se neshodneme na hodnocení závěru: "závěr je k neukoukání" (V. Varyš), "Když se ale Nina v závěrečném dějství vrací, vypadá to, jako kdyby dorazil pouhý sled replik, nikoli skutečná postava. Hořce ironické finále s Treplevovou sebevraždou /.../ tak poněkud ztrácí na síle" (V. Mikulka).
OdpovědětVymazat"Zestárlá" Kubařová v závěru jako by poprvé dostala příležitost si opravdu "zahrát" - a vystřihne psychologickou študýrku "životem poznamenané" ženy; tím sice poněkud nepříjemně naruší dosavadní herecký soulad s domácími herci, samotné finále (pro mě nejsilnější pasáž inscenace) to ale, zdálo se mi, nepoznamenalo: opařený Treplev (a atmosféra, že by se dala krájet), kterému co jiného zbývá než se zastřelit, že. I "dojezd", s vytrácením se postav z téhle navýsost "trapné" situace a s hysterickým smíchem Arkádinové, mějícím se v pláč, myslím hezky vyšel. "Drtivý" Čechov jak má být.
(Perlička na konec: při včerejší repríze, když si Dorn po výstřelu vytáhne Trigorina, aby mu řekl, že se Treplev zastřelil, se v prvé řadě zvedly dvě divačky a odešly ze sálu (asi už to na ně bylo moc). Novotný Trojanovi řekl: "Chvilku počkejte" - a pak mu sdělil Treplevovu smrt.