Dubský: OST-RA-VAR 2017 (čtvrtek 30.11.)

Divadlo Petra Bezruče: PS:…odepiš
Národní divadlo moravskoslezské: Teď mě zabij
Komorní scéna Aréna: Smíření
Národní divadlo moravskoslezské: Hodina před svatbou

DPB: PS:…odepiš
Poskládat inscenaci z citací dobových pohlednic je celkem originální nápad. Stále jsem ale během představení čekal, kdy se objeví nějaká „červená niť“ spojující jednotlivé výstupy do smysluplnějšího celku. Nestalo se, evidentně to ani nebyl záměr tvůrčího týmu. PS:…odepiš tak zůstává koláží retro scének, někdy více, jindy méně zábavných. Člověk si z představení odnese přesvědčení, že život se skládá z velkého množství banalit, které máme potřebu sdílet s ostatními. Platí to i dnes, i když místo pohlednic píšeme tyhle banality na sociální sítě.

foto Lukáš Horký

Přesvědčivost inscenace bohužel úplně neodpovídá energii, kterou do ni herci museli vložit. Ostatně asi nejzábavnější na sledování bezručovské koláže je, jak aktéři dokáží během skečů na miniaturním prostoru vystřihnout typově hodně odlišné figury. Prostor k vyřádění dostal také kostýmní výtvarník Martin Kotúček. Nevzpomínám si snad na inscenaci, ve které by se během hodiny a půl vystřídalo takové množství kostýmů na tak omezeném množství herců.

NDM: Teď mě zabij
Hra kanadského dramatika Brada Frasera dokázala zdánlivě nemožné – najít téma, která je tabuizováno dokonce i v liberální české společnosti. Jde o sexuální život postižených. K čemuž se v druhé polovině přidává i další kontroverzní téma – eutanazie či v tomto případě spíše asistovaná sebevražda.

Ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka vznikla naturalisticky pojatá inscenace, která sází na detailně propracované herecké výkony. Robert Finta si už zahrál autistu v Podivném případu se psem, teď před něj režisér Klimsza postavil výzvu ještě obtížnější. Fintovi se přesto povedlo zahrát těžce fyzicky postiženého puberťáka bez stopy přehrávání. Zároveň si ale úkol neulehčoval ani tím, že by po čase na vnější projevy handicapu své postavy rezignoval.

foto Radovan Šťastný

Fraserova hra hlavně ve druhé polovině balancuje na hraně kýčovitého melodramatu, tomu však zároveň vzdoruje osvěžujícím černým humorem, který odlehčuje scény, ve nichž se sentiment dostává příliš do popředí. To, že se inscenace téhle škatulce melodrama vyhne, je však zásluha i podařených hereckých výkonů. A vyhnout se patosu není v okamžiku, kdy máte na scéně tělesně postiženého kluka, jeho těžce nemocného otce, tetu řešící problémy alkoholem a kamaráda s lehčí duševní poruchou, právě jednoduché.

Komorní scéna Aréna: Smíření
Tomáš Vůjtek v Aréně pokračuje v tematické linii inscenací zkoumajících některé dodnes palčivé úseky dějin dvacátého století. S nadějí, i bez ní nahlíželo z nezvyklého úhlu na politické procesy padesátých let, ve Slyšení předvedl banalitu zla na příkladu Adolfa Eichmanna a ve Smíření zase otevírá otázku poválečného odsunu Němců.



Vůjtek se nenechává omezovat reálnými historickými postavami, charaktery v jeho hře jsou spíše modelové. Nadsázkou zvýrazňuje bestiálnost protiněmeckých akcí, políček českému nacionalismu (nebo spíše šovinismu) dává neustálým variováním písně Čechy krásné, Čechy mé.

O Smíření se v kuloárech mluví jako o jednom z favoritů na titul Inscenace roku v Cenách divadelní kritiky. Zřejmé kvality nezapře, přesto bych ale řekl, že na dané téma vznikly na českých jevištích podařenější kousky – konkrétně Dechovka souboru VOSTO5 nebo Vyhnání Gerty Schnirch v brněnském HaDivadle. Vůjtkova hra v některých momentech tlačí zbytečně na pilu, když využívá těch nejextrémnějších případů násilí, jako byl třeba masakr na Švédských šancích. Přitom děsivěji někdy působí ty drobné, nenápadné případy zvěrstev, které historie možná nezaznamená, ale zapomenout by se na ně nemělo.

NDM: Hodina před svatbou
I když rodinné drama Hodina před svatbou trvá zhruba jen devadesát minut, pocitově to bylo asi nejdelší představení druhého dne Ostravaru. Divák ze začátku dlouhou dobu sleduje nezáživné přípravy na svatbu v rodině jednoho podnikatelského magnáta, na kterých je zajímavé pouze to, že všechny postavy (snad s výjimkou tety Angely v podání Anny Cónové) jsou veskrze nesympatické. 

foto Radovan Šťastný

V druhé (povedenější) polovině představení se ukáže, že to jsou navíc psychopati, pro které je podtitul hry „o peníze jde až v první řadě“ jakýmsi životním mottem. Mělo by to být skličující a depresivní, ovšem postavy téhle podnikatelské rodinky jsou napsané tak, že divák bude v mysli jen těžko dohledávat nějaký reálný předobraz. Do autorem vyfabulované situace sice zapadnou, nelze se však zbavit dojmu, že kdyby byl tohle skutečný model jejich chování, tak by se chystané svatby zaručeně nedožily.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde