Švejda: Špinar v ND v polovině svého šéfování

Daniel Špinar je v polovině svého funkčního období uměleckého šéfa činohry Národního divadla.

Činohra pod jeho vedením uvedla - ponecháme-li stranou úvodní V rytmu swingu buší srdce mé, které ještě náleželo pod patronát bývalého šéfa Michala Dočekala - osmnáct inscenací (Spolu/Sami; Modrý pták; Láska a informace; Manon Lescaut; Jako břitva /Němcová/; Experiment myší ráj; Sen čarovné noci; Tři sestry; Dotkni se vesmíru a pokračuj; Pýcha a předsudek; Spalovač mrtvol; Na moři, zírám nahoru; Krvavá svatba; Křehkosti, tvé jméno je žena; Mlynářova opička; Jsme v pohodě, Noční sezóna, Maryša), které nastudovalo osm režisérů, resp. režijních dvojic (Špinar - 7x, Pácl - 3x, Mikulášek - 2x, Tejnorová, Havelka, Frič, SKUTR, Holiček), obměnil se herecký soubor (byl doplněn především mladšími herci), dramaturgie, po dvou letech došlo k vyměně kmenového režiséra (místo Pácla přišel Frič).

Zde několik rekapitulačních výkřiků:

* Všichni režiséři jsou plus mínus stejné generace; opravdu se dnes doma (ale třeba i ve světě) nenajde nikdo ze starších režisérů, kdo by si zasloužil být osloven, či mezi mladšími režiséry není nikdo, komu by již mohla být dána důvěra? To teď opravdu máme Národní divadlo jen "my", "naše" generace?
* Opravdu je rozumné, aby dnes kmenovými režiséry byl pouze tandem bývalých spolužáků z DAMU Špinar - Frič, který má přeci jen vyhraněný rukopis, a nezbylo mezi nimi místo pro režiséra s "klasičtějším" rukopisem, jako byl Pácl?
* Inscenace získaly moderní, současnou tvář, zbavily se již téměř beze zbytku reziduí zvetšelého psychologického realismu; nejednou však jde o dosti prázdnou skořápku bez obsahu, jež je výrazem chronického problému dnešních režisérů. vědí, jak hovořit, ale nevědí, co říct
* Mezi inscenacemi sice, až na výjimky (Experiment myší ráj; Láska a informace; Křehkosti, tvé jméno je žena), nejsou vyložené nepodarky, ale nefigurují mezi nimi ani žádné nesporné tituly; jak to, že žádný z těch "top" režisérů dnešní dominující generace není v ND schopen překročit vlastní stín?  
* Vedle pochopitelného i žádoucího uvádění klasiky "dnešníma očima" (Sen čarovné noci, Krvavá svatba, Maryša), rodinných titulů (Modrý pták) a pochopitelného, byť méně žádoucího uvádění "lidové zábavy" (Mlynářova opička) se v repertoáru objevuje hned několik titulů, které jen recyklují zavedená témata či vyjadřovací postupy (Spolu/Sami; Na moři, zírám nahoru; Jsme v pohodě; Noční sezóna) - opravdu by se místo nich nenašlo něco originálnějšího? Musí se dramatická, resp. dramaturgická objevnost/původnost vyčerpávat jen několika tituly (Jako břitva /Němcová/; Dotkni se vesmíru a pokračuj)? 
* Opravdu je vhodné v historické budově vedle "pochopitelné" klasiky (Maryša) uvádět populár Manon Lescaut a Pýcha a předsudek? To je ona cesta "odmuzeálnění" zlaté kapličky?
* Opravdu se v repertoáru najde dostatek odpovídajících příležitostí pro tolik zajímavých hereček mladšího věku, které Špinar v souboru shromáždil? A naopak: bude tolik výrazných osobností střední a starší generace (Prachař, Medvecká, Štěpnička, Janžurová) hrát už jen převážně druhé a třetí housle? Opravdu tohle divadlo "není pro starý"? (Pragmatické zabití "pěti much jednou ranou" Křehkosti, tvé jméno je žena nepočítám a absenci komorní scény, na které by se mohly uvádět i herecké/benefiční inscenace, beru v potaz.)

Úhrnem: Špinarova činohra jako by se spíš pohybovala samospádem, bez výraznějšího tahu na bránu, bez nějakého jasného uměleckého (a nedejbože společenského) názoru. Chci po ní mnoho? Když už si ale tahle generace to divadlo de facto (na čas) přivlastnila, tak ať se také kouká činit...

O dosavadním působení Daniela Špinara v čele činohry Národního divadla jsem také hovořil, spolu s Janou Soprovou, na ČRO Vltava v pořadu Reflexe: Divadlo 26. 1. 2018 (k přečtení a poslechu zde)