Etlíková: Bůh je žena (Horácké divadlo Jihlava)

Návštěva Horáckého divadla v Jihlavě je vstupem do světa, který si žije sám pro sebe. Už půl hodiny před představením bylo foyer plné starších dam, tu a tam doprovázených muži v podobném věku. Vládla zde slavnostní atmosféra, jejíž pohodovost podporovalo útulné prostředí zrekonstruované divadelní budovy, všudypřítomné přátelské hovory o fenkách i o vnoučatech nad lákavě vypadajícími dorty a chlebíčky z divadelního baru a také mimořádně přívětivý personál. Byla jsem velice napjatá, jak dopadne setkání zdejšího publika s titulem Bůh je žena / Mesiáš je jeho dcera, který režírovali Jan Kačena a Loly Lolyová, z jejichž pražské tvorby mnohdy odcházejí s nepochopením, ne-li s rozčílením, i mnozí zkušení diváci.

Přestože si režijní dvojice uchovala tvůrčí integritu a používala své obvyklé výrazové prostředky (stylizované herectví, pouze asociativně související repliky, citace relativně málo známých literárních a filmových děl či celková nerealističnost) zdálo se, že udělali maximum pro to, aby na publikum nepůsobili arogantně a jako že chtějí provokovat nesrozumitelností. Odkazovali sice k Elfriede Jelinek či k Luisi Buñuelovi, ale podstatnějším (a více rezonujícím) východiskem se staly kupříkladu mýty o „správných“ mužích a „správných“ ženách, které udržují různé bulvární plátky nebo někteří politici (konkrétně třeba zde citovaný Ladislav Jakl). Svět, který znaly starší divačky ze svého mládí a jenž mnoho z těchto mýtů naplňoval, připomíná hravá pastelová scénografie Matěje Sýkory spojující připomínky socialistického „domu módy“ i „tupírovacích“ kadeřnických salonů.

foto Leoš Skokan

Vstřícnost a laskavost tohoto díla působily dojemně. Dějem například provázela První žena Lilith, vzhledově typická „paní v důchodovém věku“, která na úvod vysvětlila, že se bude hrát mimo jiné o pravidlech, která ji svazovala, když byla mladá. Hostující Eva Kaplerová ji ztělesňovala jako velice sympatickou a elegantní dámu, která se nebere nezdravě vážně a ráda si na jevišti například zatančí. Abonentky a abonenti v ní tak neměli jenom spojence, který jim místy usnadňoval racionální uchopení díla, ale především charismatického zástupce „z jejich řad“, jenž jim ručí za to, že jsou na tomto titulu vítáni a že je na místě, aby se mu otevřeli. Jiným příkladem podobného druhu byla scéna, v níž se hovořilo o sexistických výrocích Donalda Trumpa, a postavy se diváků mimochodem dotázaly, jestli jim nevadí, když budou na jevišti říkat slovo „kunda“. Z publika se sice nikdo nepřihlásil, zato ale zvedly ruku jiné postavy, a tak se rozhodlo, že se odteď bude „kunda“ nahrazovat slovem „bžunda“. Šlo o velmi jemnou ironii, která neurážela, ale beztak ji bylo možné vnímat jako opatrné dobírání si zdejšího publika kvůli jeho vkusu.

Jsem přesvědčená, že by tuto inscenaci nebylo možné plně docenit na žádném z případných pražských hostování. Postrádá sice silnou úzkostnou energii a nespoutanou fantazii jiných inscenací spolurežiséra Jana Kačeny, nicméně v jihlavském kontextu se jedná o velice odvážné a konstruktivně nasměrované gesto. Když jsem viděla na zdejším „oblastním“ jevišti tolik ukázněných herců držících více či méně přesně jednotnou stylizaci, vnímala jsem to trochu jako zázrak. Představení připomínalo fotbalový zápas, v němž komunikativní místa zápasila o přízeň publika s podehranými pasážemi s nesnesitelně pomalým tempem. Mé okolí pravidelně ožívalo upřímně působícím tichým smíchem, který se ale stěží mohl „prolomit“ až na jeviště, a tak nad ním nakonec převládlo spíše zaskočené ticho. Jsem zvědavá na další vývoj tohoto titulu, například jestli herci nakonec nevyjdou vstříc například té divačce, která se mi po představení svěřila, že to, co viděla, sice bylo dobře zahrané a ne špatné, „ale ty komedie, které se tu jinak hrají, jsou beztak lepší“. V neposlední řadě si sledování zaslouží další vývoj tohoto divadla pod vedením nového uměleckého šéfa Pavla Šimáka, například v květnové premiéře inscenace o Janu Zahradníčkovi Jediný život v režii Michala Skočovského.

více info o inscenaci zde