Mikulka: Osamělost komiksových hrdinů (NoD Roxy)

Seděl takhle jednou Superman s Batmanem na střeše...

Nejdřív malý coming-out: ani jednoho ze superhrdinů, o kterých pojednává inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové, jsem nikdy neviděl na vlastní oči. Dokonce ani v kině nebo v televizi ne. Nic zásadního proti Supermanovi, Batmanovi, Hulkovi, Catwoman a dokonce ani proti robotovi r2d2 nemám, prostě mi tenhle sektor popkultury nikdy nepřišel moc lákavý. Takže se omlouvám, pokud mi v představení, kde se těchto pět figur setká, uteklo něco podstatného. Ale odhaduji, že toho nejspíš zas tak moc nebylo, hraje se totiž primárně na témata „obecně lidská“ a superhrdinové tomu dodávají efektní rámec.



V podstatě tu jde po celou dobu o rozvíjení jednoduchého nápadu: co by se stalo, kdyby byli superhrdinové obdařeni normální lidskou psychikou, byli z věčného zachraňování světa utahaní a vyhořelí, chtěli by se svou výjimečností seknout a splynout s davem – a ono by to z nejrůznějších důvodů nešlo. Potíž je v tom, že žádný další „velký“ nosný nápad nebo ponor do hloubky už inscenace nenabídne. Spíš jen pořád dokola promrskává onu základní situaci, s využitím nesčetného množství drobných a různě povedených žertů, tu a tam vizuálních, nejčastěji však verbálních. Akčně vyhlížející fotografie trochu matou, pro představení je typický vcelku klidný monolog nebo dialog.

Odmyslíme-li si komiksové kostýmy a masky, klidně by to mohly být příběhy přepracovaných manažerů, kteří se marně snaží vyskočit ze začarovaného kruhu. Potíž je v tom, že je to zpracované dosti prefabrikovaně, vlastně se tu objeví všechna napůl žertovná a napůl vážná klišé, která lze v podobném případě očekávat. Catwoman předstírá, že je úplně obyčejná žena, ale moc jí to nejde. Tím spíš, že si v seznamce vybere toho nejobyčejnějšího chlapíka, což je ovšem Batman, který horko těžko předstírá totéž. A dál už to s obvyklou ironickou nadsázkou běží zhruba tak, jak to v komediální "vztahovce" tohoto typu vždycky bývá. Zahrané je to slušně a srozuměně, ale zas ne natolik skvěle, aby to samo o sobě utáhlo celé představení.

Výsledkem je, že Osamělost komiksových hrdinů nakonec ze všeho nejvíc připomíná výlov hlášek a situačních vtipů poněkud kolísavé úrovně, tu a tam osvěžujícím způsobem doplněný absurdními vstupy robota r2d2. Ten se klopotně šine po scéně a jeho pískání je „překládáno“ do titulků: začne vždy velmi kamarádsky a pozitivně, po chvilce se nicméně nekontrolovaně naštve na celý svět a vztekle odjede s vodopádem vulgarit na pomyslných kovových rtech. Moc hezké byly také hudební vsuvky dvojice starwarovsky vyhlížejících cellistů. Z mezí očekávatelnosti naopak nevybočí pokus o závěrečné rezignované zvážnění, při kterém se asi lecjaká slabší povaha dojme k slzám, my otrlejší se však nezbavíme dojmu, že sledujeme skoro stejný prefabrikát, jako když se předtím dělala legrace.

Nepochybuji o tom, že si komiksoví hrdinové své publikum najdou, je to inscenace chytlavá, snadno stravitelná a v mezích žánru docela přijatelně provedená. Za sebe ovšem dodávám ono nepopulární „neurazí-nenadchne“. Marně jsem vzpomínal na výborně provedenou ptákovinou Jenom tři mušketýři, kterou Lesák s Preslovou nastudovali v Budějovicích: dílko o poznání méně ambiciózní, ale co do živosti nesrovnatelné.

Více informací o inscenaci zde
foto Facebook