Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (pátek 1.12.)

Komorní scéna Aréna: Vyrozumění

V pátek proběhl první rozborový seminář, na němž se dostalo ocenění především inscenaci Obraz, přičemž byl jako již tradičně vyzvižen herecký soubor Komorní scény Aréna a jeho kontaktní herectví. V porovnání s jinými inscenacemi hry Yasminy Rezy diskutující uvítali především vážnější, až existenciální polohu Štěpánkova pojetí, jež nezůstalo u konverzační komedie. Druhým velkým tématem se stala inscenace Teď mě zabij, hraná ve zkušebně NDM. Ta rozdělila publikum do dvou táborů: na ty, kterým přijde neetické naturalisticky napodobovat postižené lidi a na ty, kteří věrné herecké výkony (především Roberta Finty v hlavní roli) naopak obdivovali.

Z kavárny Staré Arény se festivalové publikum přesunulo do Arény, aby se podrobilo výuce ptydepe. Postavy Havlova Vyrozumění herci představili jako odporné figurky vykreslené prostřednictvím groteskních detailů. Mlčící Kubš v podání Marka Cisovského na vše odpovídal slizkými grimasami (přičemž neustále žvýkal špendlík), Helenu ztvárnila Alena Sasínová-Polarczyk jako semetriku, uzurpující prostor širokými lokty a ráznou chůzí. Herečka svůj pohyb navíc přizpůsobila scénografii - její rozrážení dvojitých dveří přitahovalo pozornost podobně jako způsob, jakým jednotlivé postavy překonávaly louži v Havlově filmovém Odcházení.

Milan David vše zasadil do metaforické scénografie, stejně jako v Obrazu nebo ve Smíření. Dvoje dveře po stranách a jedny dvojité lítačky uprostřed; přičemž celá tato stěna je zdvojena, takže herec musí projít vždy dvojicí dveří. Nacházíme se v absurdním prostoru ovládaném byrokracií: divák si může jen domýšlet, jak k takovému nesmyslu mohlo dojít (hlavně že zedníci dostali práci). Dalším výrazným scénografickým prvkem (a posléze rekvizitou) je červený hasicí přístroj, visící na zdi za ředitelovým stolem. Když je Gross ze své pozice sesazen, namísto krabice s osobními věcmi si odnáší právě hasičák – a jiný si na jeho místo přináší jeho nástupce, bývalý náměstek Baláš (Šimon Krupa). Na tomto úřadě se problémy zkrátka jen hasí a konstruktivní řešení je pouhou utopií.

Čím je dnes Havlova hra aktuální? Hrát ji pouze o byrokracii nebo nesmyslné činnosti jednoho úřadu by bylo ploché. Za nejsilnější část této vtipné grotesky proto považuji závěr, kde Gross zadusí svůj proklamovaný humanismus nehoráznou sebelží a absurdnímu systému se přizpůsobí: odchází zvesela na mejdan se svými bezpáteřními zaměstnanci, zatímco Marii, jedinou zaměstnankyni, které na něm skutečně záleželo, hodil elegantně přes palubu. Vrcholem absurdity a ironie je pak to, že Marie (Pavla Dostálová) jeho čin velkoryse omluví a snůšku ředitelových frází ohodnotí jako nejhezčí způsob, jakým s ní kdy kdo mluvil. V doprovodu Armstrongova zpěvu písně What a Wonderful World to byl nejmrazivější happy end, jaký jsem kdy viděla.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde