Švejda: Zámek na Loiře (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Hra Romana Sikory je spíš skica než plnokrevná hra. Stojí na jedné satirické situaci - manželka premiéra (rozuměj Monika Babišová) je odklizena na zakoupený zámek na Loiře, aby manželovi svým vystupováním nedělala ostudu, a zde se za asistence tří komorníků, z nichž jeden je bývalý šéf katedry teatrologie (rozuměj Petr Christov), utápí ze žalu v alkoholu -, kterou prakticky již nerozvíjí. Situace Sikorovi především slouží k probírce témat, která známe již z jeho předchozích her: českého buranství, sociální nespravedlnosti (šlechtičtí či kapitalističtí zbohatlíci vs. "obyčejní" lidé či akademičtí pracovníci), západní přezíravosti i nevraživosti vůči lidem bývalého východního bloku apod.

Michala Hábu, lze odhadnout, na hře zaujalo především to, čím se i sám dlouhodobě zabývá: Sikorova hra s jazykem, jeho dekonstruování a repetitivní nakládání (což je na Zámku na Loiře asi i to nejzajímavější). Jeho inscenace, pojatá jako burleska, je ovšem hodně závislá na jednotlivých hereckých výkonech; na schopnosti herců s textem (jeho specifickým jazykem) nějak naložit - rozehrát jej. Popravdě - co účinkující, to jiný způsob hraní. Sikorovu stylu asi nejvíc sedí projev samotného Háby (jeho schopnost jít, v bez nadsázky kulometné kadenci, po smyslu slov a rytmu řeči) - jenže je zase dost plochý a po čase unaví. Nejlépe se daří text rozehrát Zuzaně Onufrákové, která z něho vykřeše až téměř plastický portrét Milostpaní - syté grotesknosti, s níž postupuje, je ale zdá se mi moc. Nejvíc mi osobně sedělo osobností herectví Jindřicha Čížka. Bořek Joura byl herecky nejuměřenější a "nejstandardnější".
Hába nedává Sikorově textu kompaktnější tvar. Jde spíše o sérii tu povedenějších, tu méně povedenějších výstupů a Sikorova témata z inscenace spíš jen probleskují než by byla nějak promyšleněji akcentována. Celé to tenduje k autorskému kabaretu.
Premiéra 20. prosince 2019.