ilustrační foto |
Později, zdá se mi, zesílil díky stupňujícímu se prosazování nedramatických látek na jeviště a "konečnému vítězství" role režiséra při tvorbě inscenace. V malých divadlech dnes hraní bez přestávek již jasně převládá, ve velkých se teprve prosazuje (v Národním divadle se např. datuje od nástupu Daniela Špinara do funkce šéfa činohry). A jak se navíc z poslední doby zdá (vezmeme-li si např. na pomoc letošní ročník Pražského divadelního festivalu němekckého jazyka), nezáleží už vlastně ani na tom, jaká je celková stopáž inscenace: i ty, které trvají kolem dvou a půl hodiny, se hrají bez přestávky.
Je to dobře nebo špatně? Z uměleckého hlediska lze tento trend velice dobře pochopit. Doba se zkracuje a především: tvůrci (režiséři) chtějí své inscenace, jejich sdělení, předat divákům v celku, na jeden zátah, bez nějakých zbytečných rušivých (vnějších) elementů. Ze společenského hlediska jde ale, myslím, o podstatnou ztrátu. Přestávka hrála (hraje) důležitou společenskou roli. Divák během ní pokonverzoval s ostatními, obhlédl divadlo, dal si pivo, džus, chlebíček, (do)prostudoval program, došel si na záchod (protože dvě hodiny a víc jsou pro některé zkrátka dvě hodiny a víc). Mizením přestávek tenhle faktor z divadla mizí. Divák do divadla přijde - zhlédne představení - a odejde. Nic víc.
Resumé tahle glosa nemá.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme