Švejda: Oči v sloup (Jiří Adámek a kol. - Studio Hrdinů)

Jiří Adámek coby soustavný experimentátor na poli „analýzy slova“ si v Očích v sloup jako osu svého „výzkumu“ volí „situovanost“ diváka a herce v divadle. Prozkoumává divákovy základní vjemy, tělesné pocity či hnutí mysli, hercovo prožívání role, to, kdy ještě není a když už je hercem i vztah mezi divákem a hercem, jejich různé interakce.

Adámkovi jde o věci jako takové. O průzkum elementárních skutečností, které se odehrávají v divadle. Usiluje přitom, aby nebyly zatíženy zbytečnými konotacemi (které by mohly odvádět divákovu pozornost) a neřetězily se do sledu výjevů, jež by mohly utvářet nějaký příběh (příliš „jednoduchý“ na vnímání). Taková snaha mu dobře vyšla v loňské rozhlasové Hře na uši. Na divadle je to však komplikovanější.
Režisér si pro svůj experiment zvolil rozlehlý sál Studia Hrdinů, ve kterém mohl „pohyb slov a předmětů“ hezky rozprostřít, dát mu – zvláště vizuálně – vyniknout. V prostoru se však zároveň vyskytují různé „nadbytečné“ objekty a zákoutí, které jeho minimalistické a puristické úsilí narušují - divák je chtě nechtě musí brát v potaz. (Ideálním výchozím bodem by pochopitelně byl absolutně prázdný prostor...) A podobný problém vyvstává i v případě herců, jejichž výkony jsou nevyrovnané. Nejvíc obstojí ti, kteří jsou zároveň členy Adámkova kmenového souboru Boca Loca Lab (zvláště Daniel Šváb) svou precizní prací s hlasem, schopností jemně a přitom zřetelně jej modulovat; projev zbylých je matnější a v rozlehlém prostoru se i poněkud ztrácí. Také to při vnímání inscenace ruší.

Nejlépe v inscenaci vycházejí místa, kde se Adámkovi skutečně daří věnovat se věcem jako takovým. Např. když jeden z herců dlouhou dobu mechanicky na scénu ze zákulisí vyhazuje knihy, boty a nakonec příbory; když herci po několik minut po scéně poponášejí nejrůznější předměty (přičemž dotyčné věci po chvilce jako by se osvobodily od těch, kdo je přenášejí, a prostorem putovaly samy o sobě), nebo když se soustředí na prostý výčet elementárních úkonů, které divák v divadle dělá (sedá si na sedadlo, rozhlíží se, rozbaluje si bonbón apod.). Nejvíc se naopak účinnost oslabuje ve chvílích, kdy režisér neodolá pokušení vytvořit přímočarý gag (herec schovávající se za sloup; herec, který chce odejít ze scény, ale nejde mu to) nebo když sestaví drobný příběh (herci se snaží ze střechy přístřešku shodit za pomoci různých předmětů míč). Inscenace se tím rozostřuje, zezábavňuje, jde zbytečně divákovi „na ruku“.
Premiéra inscenace 20. listopadu 2019. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyšla 18. 12 v Lidových novinách (k přečtení zde)