* ústup dokumentárního divadla
* rozmach používání filmových projekcí (viz Noc v Lisabonu či Tanec v temnotách)
* Pařízkovu režijní suverenitu, s níž ve Štěstí a pádu krále Otakara dokázal i při zapojení mnohých až kabaretních odboček (lidových vtípků, politických invektiv apod.) vyklenout silný a působivý dramatický příběh vzestupu a pádu jednoho chvástavého vladaře
* velký prostor pro (světe div se!) herecké divadlo
 |
| foto Monika Ritershaus z inscenace Penthesilea |
U posledního bodu bych se zastavil. Byl-li zahajovací Misantrop v tomto ohledu vlastně nemastným neslaným kusem, Noc v Lisabonu a závěrečná Penthesilea nabídly herecké výkony, na něž jsem (pozor, superlativ!) jen zíral. Problematickou sloučeninu kýčovité love story a obehraného tématu emigrace/imigrace (rozuměj nejen Remarquovy, ale i té dnešní) v Noci v Lisabonu v mých očích suverénně vyvážilo herectví Dimitrije Schaada a Anastasii Gubarevy (v jejím případě tedy hlavně zpěvu) - jejich neobyčejného drajvu a výrazové proměnlivosti, s nimiž utáhli bez přestávky dvě a čtvrt hodiny trvající představení. Herectví (a vlastně celkové režijní pojetí) Penthesiley bylo pro mě něčím, s čím jsem se dosud nesetkal (a právě pro co si PDFNJ cením). Mocensko-erotický souboj pohlaví prostřednictvím (obrazně i doslova) obnaženého a pohybově stylizovaného hraní Sandry Hüller a Jense Harzera, "německy" silového, přepínavého (zvláště v případě Hüller), které jako by se vzpouzelo českému naturelu, jenž (opět) v přes dvě hodiny trvající produkci dokázal zachytit nejjemnější nuance mužského-ženského vztahu, "nevyzpytatelných cest lásky". Bylo to fascinující.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme