Přibyl: Festival, Perceval a Fronta

Osmnáct let s "Německým festivalem"

Před pár lety jsem odpovídal do jakési ankety na otázku: který moment v českém divadle po roce 1989 považujete za nejzásadnější. Váhal jsem tehdy mezi Léblovým nástupem na Zábradlí a prvním ročníkem divadelního festivalu Německé divadlo v Praze (dnešní Pražský divadelní festival německého jazyka). Druhá událost u mě svým dalekosáhlým osvětovým a inspiračním vlivem nakonec převážila.

Jsem festivalu věrný od samého začátku, tedy od roku 1996. První velkou produkcí dovezenou tehdy do Prahy bylo Peymannovo vídeňské nastudování Bernhardovy hry Ritter, Dene, Voss, v témže ročníku pak následovaly ještě inscenace J. Flimma, T. Langhoffa a D. Dorna. Za osmnáct let konfrontoval festival pražské publikum s mnohým podstatným ze současného německého divadla. Vybírám za sebe tři nejzásadnější momenty: Marthalerova absurdní lekce politické rutiny Hodina nultá z hamburského Schauspielhausu (hrálo se v roce 1998), Goschův krutě obnažený Macbeth z Düsseldorfu (to bylo v roce 2006) a Percevalova shakespearovská planina Schlachten! (dovezená též z Hamburku v roce 2000). Tato nabubřelá glosa mě opravňuje připomenout ještě další Percevalův scénický recipient, který byl v programu festivalu v roce 2003 - mnichovského Othella v titulní roli s B. Grawertem (hrál i v letošní Frontě). Viděl jsem pak ještě několik Percevalových inscenací, z nichž mě daleko nejvíce zaujala Marie Stuartovna v berlínské Schaubühne z roku 2007, citlivě odříznutá z Schillerova operního rámu, očištěná od nánosu nacionalismu, střídmá v postojích, afektu, stažená do analýzy vzorců chování.

S přibývajícím věkem, zdá se mi, odklání se Perceval od divadla konzumovaného esteticky k společně sdíleným fascinacím podstatou, prožitkům při společné divadelní adoraci. „Divadlo je pro mě především prostor k otevření fantazie,“ řekl před lety na jedné diskusi po představení a lze-li podle Fronty zástupně soudit, hledá Perceval z tohoto svobodného prostoru pro imaginaci stále menší a menší výseče, do kterých koncentruje všechnu sílu svého zaujetí pro téma. A činí tak překvapivě rozvážně, uspořádaně, s plným vědomím záhadnosti a nedohlédnutelnosti idey.

Uvádí-li Perceval v programu k Frontě, že smrt ani válku nelze na jevišti zobrazit, a tudíž je nezbytné vzdát se všech vnějších znaků (hraní si na jevišti na vojáky) a vytvořit pro diváky jakousi projekční plochu umožňující vnitřní identifikaci s pohnutým osudem obětí hysterických válečných let, nezbývá, než s ním souhlasit. Výsledkem úvah je scénický minimalismus – téměř prázdný prostor s nakřáplou rezonanční deskou v pozadí – a formálně tvar, který si troufám pojmenovat jako hörspiel. Literární partitura z Barbusse, Remarqua a dalších dobových střepů na podkladu syrových, nepravidelných a sluchu nelibých ruchů nevzbuzuje (už ze své fiktivní podstaty) dokumentární či reportážní dojem, je to čtyř-jazyčná tříšť vytržených dialogů i jednotlivých replik, exklamací, nářků, citoslovců, reálií, podávající svědectví více emocionální než dějinné. A herci (hodil by se tu spíš německý výraz Sprecher) jsou tu vytíženi vysíláním všech těch kmitočtů směrem k divákům ve vzájemném souznění.

Inflace námětů čerpajících z letošních připomínek výročí První světové války činí z Fronty (podle mě oprávněně) další scénický odpustek za jedno z německých (evropských) traumat minulého století. Fronta je prožitek, který se může lehce změnit ve fádní pásmo válečné lyriky zbavené kontrastních látek. Proud slov z jeviště snadno zahluší jemné signály osobní divácké subjektivity, snad na ně ani nedbá. Dvouhodinová divadelní apostrofa nečekající na odpovědi a reakce vydává se tak dobrovolně v nebezpečí divácké apatie. Percevalova jogínská disciplína je mi sympatická, a proto, ačkoli mi tato seance silný divácký zážitek nepřivodila, neoduševnila mě, dokonce nepatrně pokořila můj ješitně pěstovaný pocit divácké potřebnosti a účasti, zůstávám k ní, jak snad plyne ze shora uvedeného, smířlivý.

DANIEL PŘIBYL