Šotkovský: Michal Čunderle - Dialogy řeči

Při prvním prohlížení "tuctu studií o hercích a řeči" Michala Čunderleho se nabízí dva pocity - za prvé je Čunderle (nemýlím-li se) prvním ze své generace, kdo vydává knižně počet ze svých kritických textů, tudíž v jistém podezření ze sebestředné potřeby knižně fixovat časopisecké. Za druhé sice takřka kapesní formát útlého svazku napovídá o autorské skromnosti a přísné probírce již napsaného, ale nebylo by v tom případě lepší počkat, až se toho do sebraných či vybraných spisů nashromáždí víc?

Při četbě ovšem dotyčné pocity mizí a začíná být evidentní, že výbor svůj smysl má. Nejde jen o to, že Čunderle do něj vybral (pokud mě paměť neklame) opravdu ty nejlepší z textů, které pro Svět a divadlo napsal a že je v nich zřetelně vidět, co jako kritik řemeslně dovede - v promyšlené kompozici textů i jejich jazykové suverenitě, v tom, jak se u něj snoubí odborná erudice s potutelnou hravostí a důsledným prozkušováním možností kritické řeči. Ale často planě vzývaný "kontext knihy" zde opravdu funguje a texty se vzájemně doplňují - úvaha o Suchého jazykové hravosti v libretu Dobře placené procházky úzce souvisí s rozborem obdobně hravého Duškova libreta Nagana, dílčí analýzy herectví Karla Högera (o rozhlasové Lišce Bystroušce) a Leoše Suchařípy (o Lebeděvovi v Léblově Ivanovovi) vyústí v komplexní portrét Jiřího Lábuse. Umístění textů o "vokálních extempore" Jiřího Adámka a Petra Váši vedle sebe upozorní na styčné body hledání obou tvůrců. Že je obzvlášť zajímavé číst pospolu trojici Čunderleho textů, věnovaných Morávkově tetralogii inscenací dle Dostojevského, je pak docela nasnadě.

A nejen to - ukáže se navíc, že i titul, podtitul a tematické ladění výboru není formalitou. Že Michal Čunderle je kritik, který soustavně a se zaujetím v divadle zkoumá hlavně herce a to herce hlavně jakožto tvora mluvícího. Ale zároveň jeho texty nejsou ani zdaleka pohledy na jeden výsek inscenačního celku, natož výsek, který by bylo možno považovat pouze za dovednost či technický předpoklad. Že se mu skrze tento úhel pohledu nakonec vyjeví zkoumaná inscenace komplexně. Vlastně až s odstupem si člověk uvědomí, že v Čunderleho textech o Dobře placené procházce či Naganu nepadne skorem ani slovo o hudbě a že v textech o Morávkově Sto letech kobry se ani na chvíli nesrovnávají inscenace s Dostojevského předlohami. A přesto jako by zmíněné texty pojímaly popisované inscenace v celku, se stálým zřetelem k jejich úhrnnému smyslu.

Ještě jeden fakt je podnětem ke knižnímu výboru - vybírá se zde jakoby z uzavřeného díla, protože od roku 2008 Michal Čunderle žádný nový kritický text nenapsal. Při čtení Dialogů řeči člověk silně doufá, že je to stav, který se brzy změní.

Podrobná recenze vyjde v Divadelní revui.