Tři postřehy
1) V tak precizní a vytříbené inscenaci je každý falešný tón hned slyšet. Např. když herci přitlačí v expresi, když začnou hlas stylizovat/deformovat (proč?) nebo když se v závěru jeden z nich pustí do procítěného psychologického herectví, jímž vyjadřuje rozdírané nitro své postavy2) Kdyby se psal, dejme tomu, rok 1919, dal by se sugestivní (monotónní) protiválečný hlas inscenace snadno pochopit - ale hrát stejně tak (tj. nic k tomu nepřidat) o téměř sto let později?
3) Nemusíte být nutně zavilým zastáncem klasického divadla - ale za ta sem tam utroušená zrnka dramatických situací v dvouhodinovém monolitu - obrazu byl tedy člověk opravdu vděčný
Když já ti nevím, proč hledat "zrnka dramatických situací" v divadelní koláži, pásmu neřku-li básni?
OdpovědětVymazatNemluvě o tom, že dramatických situací tam bylo požehnaně. Jen to nebyly klasické divadelní "dramatické situace".
A ještě do třetice: v čem je válka méně strašná v roce 2014 než v roce 1919? (Kdyby to byly výpovědi vojáků z Afghánistánu, Sýrie nebo Ukrajiny, měnilo by se hodně?) Co bys k tomu chtěl vlastně přidávat?