Musím se přiznat, že mám inscenace, jako byla hamburská Fronta rád. (viz například loňský Jidáš) A to i přes to, že mi vždycky celkem dlouho trvá, než jejich tempu přivyknu. Také Fronta chtěla svůj čas (a titulky tomu rozhodně nepřispěly). Pak jsem se do ní ale nějak propadl. A proto si dovolím tvrdit, že Perceval nenapodobuje ani nezpřítomňuje (předpokládanou, tušenou) realitu „Velké války“, ale že dokáže v řadě okamžiků vyvolat v divácích (ve mně) pocit blížící se zážitku vojáka trčícího v zákopech.
Dlouhé chvíle mučivého klidu střídané náhlým přeryvem útoku; tělesný i psychický rozklad symbolizovaný nepřirozeným držením těla i vykloubenou intonací velících důstojníků; nenormálnost jiného než frontového světa, se kterým se voják už nikdy nesmíří a který už nikdy nebude takový jako předtím…
A to vše s použitím vlastně jednoduchých jevištních prostředků, s důrazem především na hlas, přednes a hudbu a ruchy vytvářené naživo. Ve vrcholných chvílích se to vše snoubí a působí nehystericky, věcně, a nakonec tak nějak smířeně. A přitom hlouběji než jakýkoli naturalismus, atak a apel. (A to pak odpouštím prajednoduchou milostnou linku, videodotáčky, které ze zprvu nenápadné nápovědi dostanou ráz mechanické ilustrace, i závěrečný výkřik do ticha, který mi není ničím než zbytečným klišé.)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme