Necítím se zcela povolán motat se do již čistě teoretických (až abstraktních) pojmoslovných tahanic kolegů Švejdy a Šotkovského, dovolím si nicméně (snad aby nechybělo třetí Š) poznámku k termínu „vinohradský divák“, nesoucímu širokou paletu významů, jež Jan – obávám se – ne zcela plně doceňuje.
Tedy předně: vinohradský divák je něco jako plzeňský divák – bájná bytost, jíž nikdy nikdo neviděl,
ale vůči níž se divadelníci (a především management) neustále vztahují. Především je na ni potřeba za každých okolností „myslet“, je nutné se ptát „co ona na to“ a samozřejmě se i strachovat aby se „nevylekal“. Pak by totiž mohl přestat do divadla chodit. A to i přes to, že ho – jak už řečeno – nikdy nikdo (v divadle) neviděl.
V této „kauze“ jde ale o přeci jen trochu konkrétnějšího „vinohradského diváka“. Totiž toho, kterým se před dvěma lety – když nastupoval do DnV – zaklínal Tomáš Töpfer. A jemuž chtěl DnV vrátit. (viz: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/165263-vinohradske-divadlo-povede-topfer-chce-pootocit-kormidlem/; http://kultura.eurozpravy.cz/divadlo/44253-potvrzeno-tomas-topfer-je-novym-sefem-divadla-na-vinohradech/ a http://www.novinky.cz/domaci/257522-tomas-topfer-prima-volba-prezidenta-je-siditkem-demokracie.html/)
Sám Töpfer definuje „vinohradského diváka“ jako diváka přirozeně konzervativního, který nemá rád, když se na něj divadlo „vytahuje“ a jenž si chce v divadle odpočinout při hře citů a vášní (a trochy toho tématu). Jistě uznáte, že taková definice lehce zavání teplíčkem a klídkem. Jako starousedlík potvrzuji, že takové do velké míry Vinohrady bývaly. Vinohrady mého mládí, Vinohrady oprýskaných činžáků a zakouřených hospůdek na každém druhém rohu. Problém je ale v tom, že takové už minimálně deset nejsou. Čtvrť obývaná především důchodci a nižší střední třídou se velmi rychle stala čtvrtí převážně expatskou, a tedy výrazně kosmopolitní, hospůdky vystřídaly luxusní restaurace, bary, kavárny a čajovny a v neposlední řadě gay kluby (ano na růžové mapě Prahy jsou Vinohrady opravdu výrazné).
Kde tedy chce Vinohradské divadlo hledat svého diváky odpovídajícího ředitelské definici, je otázka. (Protože samozřejmě kulturně i demograficky odpovídají současné Vinohrady spíše – Töpferem při nástupu také výslovně odmítanému – divadlu Daniela Špinara.) Možná mu nezbude než si ho (znovu) začít dovážet.
No výborně, už jsme tu dlouho nevedli debatu o Vinohradském divadle, kdo by z toho neměl absťák... Ale když ony ty Vinohrady jsou nejviditelnější součástí obecnější otázky, ke které má smysl se vracet.
OdpovědětVymazatAsi ne tak úplně záleží na tom, jaký je momentální demografický profil blízkého okolí toho či onoho divadla (on to jistě Jakub nemyslel doslova - ale je to dobrý postřeh), spíš jde o to, jaký typ divadla se má provozovat na velké, městem dotované scéně. Tedy jestli má tahle DOTOVANÁ scéna hrát konzervativně a nevýbojně (tak jako "vždycky") pro konzervativně měšťanské publikum, nebo jestli má zkoušet něco ambicióznějšího, i za tu cenu, že část svých osvědčených diváků odradí. Osobně si myslím, že má - a že právě v tom tkví smysl dotací, respektive kulturní politky.
Chápu, že se okamžitě zamotávám do různých nejednoznačností, že se dají najít inscenace, které do tohoto schématu nezapadnou, a taky že je problém v tom, že ne všichni všechno viděli, tak co do toho žvaněj (ano, třeba já). Ale i tak:Töpferovo vedení se téměř deklarativně hlásí k pojetí "jako vždycky". Jsem přesvědčen, že takové pojetí patří na Fidlovačku, do Bez zábradlí, na Jezerku a tak dál. Nikoli do dotovaného divadla. A tvrdím to to navzdory obligátnímu argumentu, že si diváci své divadlo platí a mají tudíž právo vidět za své peníze to, co mají nejraději (tedy to "jako vždycky"). Smyslem dotace přece není podpora toho, co mají diváci nejraději, ale podpora čehosi "ambicióznějšího", toho, co by se bez ní neobešlo.
Fakt by mě zajímalo, jestli se na té poslední větě z minulého odstavce alespoň tady shodneme (mně se zdá úplně nesporná, ale co já vím). I pak se samozřejmě lze do krve pohádat o to, co se nachází nad hranicí "ambiciózního", a co už je pod ní - třeba na konkrétním a pro hádání vděčném případě DnV. Mimochodem, v rozhovoru, který vyjde v SADu 6/2014, o tomtéž tématu docela obsáhle hovoříme s Honzou Šotkovským v souvislosti s jeho brněnským Městským divadlem.
ta paralela s NdB je dost přesná. Přiznám, že mě nějak "hladina uměleckosti" (angažovanosti, současnosti, modernosti...) v DnV netrápí. Konec konců, kde už jinde by se velká tradiční činohra, jakýsi mírný pokrok v mezích zákona (který je ostatně - nepletu-li se - původem také z Vinohrad) měl dělat. Drží-li si město jeden podobný dům, jeden dům muzikálovo-operetní a jeden loutkově-dětský, nevidím v tom nic zlého. Ovšem jen jeden od každého. Jakmile se to násobí, je někde chyba.
OdpovědětVymazatCož nic nemění na tom, že takové duo Špinar-Přibyl by mi fakt k DnV sedělo perfektně.
a s tim "vinohradským divákem" je to i tak. já jsem z Vinohrad. nesedí mi co se dělá v DnV, ale protože jsem z Vinohrad jsem do půl hodiny hodiny v libovolném jiném divadle. Ale naštvalo mě, když mnou TT operoval a bral si mne za rukojmího a chtěl mi vracet něco, o co jsem nestál. Něco takového my vinohradští nemáme zapotřebí. (A specielně ne od někoho z Nuslí!)
Hele, to divadlo se sice jmenuje Vinohradské, ale fakt bych neřekl, že je to zrovna vinohradská záležitost :)
OdpovědětVymazatneber nám naše divadlo, jo!
OdpovědětVymazatmy vám na to vaše kobyliské taky nesaháme!
ale on TT tím "geniem loci" a vinohradskými špecifíkami před dvěma lety fakt operoval.