Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (pondělí 26.6.)

BŘETISLAV RYCHLÍK: VÍTĚZNÝ ÚNOR
BOLEK POLÍVKA: ŠAŠEK A SYN

Inscenace Vítězný únor, která měla na festivalu po necelé jedné sezóně v Klicperově divadle derniéru, připomíná zdivadelněnou učebnici dějepisu. Velmi přehledně se snaží přiblížit atmosféru roku 1948 a suverénně zjednodušuje historická fakta. Například se vůbec nezabývá nejasnostmi ohledně sebevraždy Jana Masaryka a rovnou vysvětluje, jaké pohnutky k ní vedly. Také vnitřní životy postav jsou jednoduché. Ať už jde o vysoce postavené komunisty, o Jana Masaryka nebo Edvarda Beneše, všechny charakterizuje především zoufalství z dobové situace, jejímuž zlověstnému vývoji příliš nerozumějí a nemohou ho ovlivnit.

Postavy jsou tu bezmocnými figurkami historických proměn, což je při vším respektu k těžké situaci okolo roku 1948 velmi zjednodušující výklad. Dokonce to silně působí, že jsou všechny situace vystavěné na prvním místě jako apologie básníka Pavky (alter ega Pavla Kohouta, autora textu), který zaslepeně věří ideji komunismu a povahu nastupujícího režimu začne prohlédat teprve v poslední scéně, kdy s debilně otevřenými ústy stane u hromady těl mrtvých kamarádů.

Neobvyklý zážitek přináší dokumentární přesnost, s níž se tvůrci snaží rekonstruovat gesta, výrazy tváře či držení děla, charakteristické pro různé společenské kruhy. Sledovat je na divadle přináší úplně jinou zkušenost, než vidět je ve filmu. Záznamové médium svádí k vnímání pouhého jejich estetického rozměru, zatímco Vítězný únor podporoval vědomí, že lidé zobrazeným způsobem kdysi doopravdy vystupovali.

To jediné, co v této inscenaci přesahovalo edukativní kvalitu, byly některé scény s mladými komunisty-umělci. Prostředí je tlačilo k tomu, aby se s nerozptýlenými pochybnostmi a nezodpovězenými otázkami vyrovnávali nasazováním vitálně a optimisticky působících společenských masek. Mrazilo mě z vědomí, jak krátká cesta vede při tomto způsobu útěku od skutečnosti ke smrti.

V inscenaci Divadla Bolka Polívky Šašek a syn se rituálně setkávají a sbližují otec-král šašek (Bolek Polívka) a jeho syn (Vladimír Polívka), šaškovský adept, jenž se v závěru inscenace stává nástupcem svého otce. Již senilní král šašků je velmi komplikovaná osobnost, která okolí nahání strach, protože může nechat kohokoliv popravit (vlastnímu synovi vyhrožuje gilotinou během rituálu několikrát). Šašek je v Polívkově výkladu postava silně navázaná na smrt a je-li hodna svého titulu, nemá z ní strach. Stejně tak šašek nesmí lpět na vlastní uhlazené kráse a musí být ochoten se zohyzdit (mladší Polívka se v druhé části inscenace na přání otce proměňuje v skřetovitou bytost).

Je dojemné sledovat, jak se otec a syn s úplně odlišnými hereckými styly vzájemně přibližují a jak se Bolek Polívka snaží nestrhávat pozornost diváků na sebe. I nyní je osobitě charismatický, ale vedle svého syna nevystavuje tolik na odiv osvědčené a otřepané klaunské nápady (to ovšem dělá ve společnosti některých svých jiných hereckých kolegů). Vladimír Polívka se v první části inscenace projevuje nenápadně, až minimalisticky, zatímco v té druhé nabírá nejen po vzoru svého otce stále výraznější groteskní stylizaci.

Celkově ale inscenace nemá skoro nic společného s precizně tematizovanou čistou divadelností děl Bolka Polívky ze sedmdesátých a osmdesátých let, jako byly inscenace Šašek a královna nebo Pépe. Zde se spíš vypráví než hraje divadlo, víc se citují či dokonce recyklují starší nápady, než by se objevovaly nové. Existenciální témata se divadelně spíš ilustrují. A navíc, jak to na komerčních scénách bývá, občas dochází k podbízivému rozmělňování vtipů. Král-šašek dostane vzkaz na jedlém papíru, a když se ho pak chystá sníst, oznámí, že jde o ovčí kůži. Nato vyzve ostatní šašky (na jevišti celou dobu pobývá několik poddaných), aby jedli s ním. Ani ti nezapomenou zdůraznit, že jde o ovčí kůži. Rozvíjení banálního nápadu trvá, dokud se diváci smějí. Přesto mě inscenace příjemně překvapila. Bála jsem se, že  uvidím jakési Bolkoviny, což se rozhodně nestalo.